První výlet

V pátek se měla konat Toga party, na kterou jsme se fakt (to je to slovo, který tady nemůžeme moc používat) těšily. Zkoukly jsme několik YTB návodů, jak si uvázat prostěradlo, abysme mohly jít za bohyně lásky (za co taky jinýho, v tom našem bordel pink povlečení). Když jsme se pak dozvěděly, že je party zrušená, nehodlaly jsme to tak nechat a dohodly jsme se alespoň se Strainerem a Draama, že nám ukážou slavnou U Street Corridor. Že nevíte, co to je? My to do teď taky nevěděly (takže to asi zase tak slavný nebude :-D). Je to prostě dlouhá ulice, která je z obou stran posetá různejma klubíkama, barama a žrádelnama. Všude to duní, bliká a potkáte tam několik divnolidí. Obešli jsme asi tři kluby, a až na toho černocha (kterýho se Káťa nemohla zbavit) a  na to, že si pořádně nemůžete zazpívat (protože tady je prostě trapný zpívat tou vaší angličtinou alá jak to slyším), to bylo celkem fajn.  Kolem půl 3 jsme šly s Janinkou chvíli na vzduch a pak už nás nechtěli pustit zpátky (protože tady se prostě od dvou nepije a ve tři se zavírá), takže jsme musely čekat venku, než si ostatní všimnou, že chybíme a začnou nás hledat (my bysme jim samozřejmě daly vědět, kdyby nám o půlnoci neskončil tarif a šlo nám volat :-D). Když jsme se konečně všichni našli, vyrazili jsme směr Wellington na afterparty.

                                 

Po déle jak měsíci, kdy jsme stále nedostaly společný day off (protože spolu přece bydlíme, tak co ještě chceme víc), jsme si ho na pondělí zařídily samy. Vzhledem k nedělní ladies night, kdy jsme po dlouhý době přidaly ke Coroně i vodku (jak to asi mohlo dopadnout), byl start výletu poněkud pomalejší. Vstávaly jsme kolem 10 hod, v klídečku jsme se nasnídaly, zahnaly kocovinku (nebo aspoň jsme se o to snažily) a v poledne jsme vyrážely z Wellingtonu. Jelikož bylo venku jako ve skleníku (čti dusno jako debil) a já jsem furt nebyla úplný frešík, rozhodla jsem, že do Pentagon City sjedeme busem a tam pak nasedneme na metro. Plán by to byl dobrej, kdyby nebyla na trati porucha a metro nás neodvezlo zase zpátky k domovu :-D Nevadí, zacouvaly jsme metrem zpátky na Pentagon a jely jinou trasou, tentokrát už rovnou do centra DC. Jako první jsme zamířily k White House (zamávat Barackovi), kde nám naše průvodkyně Janinka prozradila i pár fun facts :-D. To nás zmohlo natolik (plus ta stále trvající kocovinka), že jsme se musely jít posilnit do ChoptSalad (výborné, doporučujeme!!). Já jsem si k salátku objednala i (vyprošťovací) kolu, čehož jsem ale později litovala. Pro vysvětlení, jedna z věcí, kterou na Američanech nemám ráda (přesněji nesnáším), je ta jejich pýcha na to, že jsou Američani a že jsou něco víc. Takže nápis "I´m proud to be an American" na plechovce, kterou mi prodavačka dala, mi vážně udělal radost :-D. No nic, pokračovaly jsme dál k Washington Monument (ten penis, kterej vidíme z rooftopu) a kolem zelenýho kačáku (i s kachnama) jsme došly až k Lincoln Memorial (ten týpek, co sedí v křesle). Musím uznat, že všechno bylo naprosto úžasný a člověk ani nemůže uvěřit tomu, že je vážně tady (tam, kde byl i Forrest Gump :-D). Zpátky jsme se z lenosti rozhodly jet UBERem, což jak se ukázalo, bylo i dost chytré, jelikož nás to vyšlo levněji (a hlavně taky rychleji) než americká MHD. Zbytek večera jsme se pak už jen válely doma a ládovaly zmrzlinou (protože tu tady mají naprosto luxusní). 

By the way, v týdnu jsme konečně dostaly další dva klíče od bytu. Akorát je teda blbý, že zřejmě nejsou od našeho bytu, protože s nima nejde otáčet (takže jsou prostě na H). Už ty slečny na officu ale nebudeme dál trápit (mají určitě spoustu jiných starostí a práce) a vystačíme si s tím, co máme. Stejně jako jsme se naučily jíst na gauči u malého stolečku. 

Party po americku

Úplně nejčastěji máme corona (jediný pivo, který se tady dá pít) dýchánky se Strainerem a Draaama. Když nám na mesíku dvakrát do týdne přijde zpráva s emotikonem piva, hned máme jasno, co budeme večer dělat. Většinou se k nám přidají i naši čeští (plus jeden Vokurka) sousedi z vedlejšího Wellingtonu. Když není zima nebo neprší (a že tady prší dost často), vyjedeme nahoru na roof top, kde můžeme dělat větší kravál a nikomu to nevadí. Blbý ale je, že tenhle nápad má většinou víc lidí, a tak se ve dvojicích (někdy i trojicích) musíme tulit na těch rádoby ratanových křesílkách. Výhod takovýchto party neparty je hned několik:

1. Je to doma, takže nemusíte shánět odvoz nebo platit Uber;
2. stačí, když na sebe hodíte kraťasy a lifeguarďáckou mikinu (velké díky czech-us :-));
3. nemusíte se nijak zkrášlovat (protože venku je stejně tma);
4. ve 2 hod jste v posteli, takže máte pořád dalších krásných 6 hodin spánku před prací.

Druhým typem jsou klasické house party. První takovou pořádal Vokurka Mert (zkuste hádat, jak mu asi říkáme) se svými spolubydlícími. Trochu jsme se s holkama nahodily (konečně), koupily Corony (no přece nepojedeme s prázdnou), naplnily auto 8 lidma (víc už by se nás tam fakt nevešlo) a vyrazily směr Alexandria. Ani nás moc nepřekvapilo, že u kluků to vypadá dost podobně jako u nás (teda až na ten jídelní stůl, kterej stále nemáme a dvě koupelny, který by se nám fakt hodily), protože GUA vybavují byty pro své plavčíky jistým minimalistickým způsobem. Naopak nás docela překvapilo, že na té vokurkové party byla naprostá převaha Čechů. Kolem 3 hod (když už nebylo co pít) jsme si zavolaly Uber a jely domů (teda nejdřív na pokalbovou snídani k Bob and Edith´s a až pak domů).

V neděli (ideální den, protože má většina plavčíků v pondělí volno, teda až na Káťu a Janinku :D)  se konala první oficiální lifeguarďácká party v centru DC. Docela jsme se už těšily, až vyměníme kraťasy za šaty a uděláme ze sebe kočičky. Udělaly jsme si rozvrh na koupelnu, abysme všechny stíhaly a v 11 mohly vyrážet (já si teda lakovala nehty a myla hlavu už v práci :-D). Hned u vstupu (který připomínal celní kontrolu) označkovali naší Adél (která má tu smůlu a bude jí 21 až na podzim) ruce velkými černými kříži. My ostatní jsme dostali miniaturní OK razítko, který se hned samo smylo tím dusnem uvnitř (takže příště bereme odlakovač a Adél tý lihovky na záchodě zbavíme). Šli jsme se posilnit na bar a pak hned na parket,dokud se tam dalo ještě hýbat. Asi po hodině byl klub tak narvanej, že jsme se jenom vlnili s davem, snažili se vyhýbat těm totálně zpocenejm lidem a naším věrným tanečníkem se do konce večera stala velká černá gorila (bodyguard, který hlídal naší část parketu). To, že ve 2 hodiny přestávají prodávat alkohol, jsme samozřejmě věděli. Netušili jsme ale, že nám budou odebírat i nedopité drinky z ruky. Takže když za mnou další černá gorila přišla s tím, že mi musí vzít mojí Coronu (která byla ještě z půlky plná), ihned jsme se vypakovali a jeli na afterparty ke Strainerovi. Co se dělo tam si už moc nepamatuju (a asi je to tak i lepší). Můžu vám jenom říct, že jeho pes se jmenuje Pančito a je to nejošklivější pudl na světě :-D . Domů jsme se vracely, jako slušný holky, za světla a v 7 ráno jsme už ulehaly do postele (po Janinku a Káťu to tak byly dvě hodiny kvalitního spánku).

Těžký život plavčíka

Ráno kolem 8 hodiny vstaname a jdeme do posilky (pokud se nám teda chce nebo zrovna nemáme kocovinu z minulého večera :-D). Po posilce se stojí fronta na koupelnu. Obě naše spolubydlící (Stará a Rozšláplá) totiž zastávají názor, že je lepší si každý den hodinu prát v ruce, vytopit tak půlku koupelny a zdržovat další čtyři lidi, než to jednou týdně hodit do pračky a sušičky. Po boji o koupelnu přichází boj o naši mini kuchyň (zejména teda o lžíce, které jsou u nás nedostatkové zboží). U snídaně se chvíli rozčilujeme a nadáváme, jelikož Rozšláplá po sobě zásadně neuklízí (takže je naprosto normální mít dva dny  párek na stole nebo pizzu na balkoně) a v 10 už vyrážíme na své bazény do Pentagon City.

Každý den bysme měly být na bazénu 15 minut předem (nebudeme si nic nalhávat, párkrát to už nevyšlo). Jenomže náš velký bazén trvá vyvacumovat hodinu a půl a tak se musíme rozhodnout, jestli tam pojedeme o hodinu dřív (což nám nikdo nezaplatí) nebo řekneme malému, roztomilému a natěšenému Tylerovi (který většinou chodí hned po otvíračce), že musí počkat. 

V týdnu nám na bazén přijde cca 10 lidí, takže fakt pohodička pro dva plavčíky (myslím, že tady přečtu víc knížek než před maturitou). Naopak víkendy jsou docela busy (někdy ani nemáme za celý den čas zkouknout fejsíčko a instagrámek, a to je fakt neštěstí :-D). Vzhledem k tomu, že nemáme na chairu slunečník (a bez toho si tam po pěti minutách přijdete jako kuře na grilu, pozn. mekánik na tom pracuje už dva týdny), jsme sezení na něm vzdaly (pokud to teda není fakt nutný). Navíc jsme o víkendy začaly do bazénu dávat na hraní noodles a beach balls (nevěřili byste, jaký úspěch to má u dospělých), čehož ale později (když začne foukat a my honíme míče okolo bazénu) litujeme. Nedílnou součástí perných víkendů jsou samozřejmě i děti, který strašně rády běhaj po mokré podlaze kolem bazénu a úplně nejvíc milujou klouzání se po zábradlí.

Každou hodinu by se mělo měřit pH a chlor (řídíme se heslem, že za hodinu se to o moc změnit nemůže a tak to většinou slepě opisujeme celé odpoledne), zapsat to do Log Booku a na zalaminovanou tabulku u vchodu, na kterou stejně nikdo nekouká (protože jediný, co je zajímá je teplota vody a tu my bez teploměru fakt nevíme). Navíc je ta chemie v bazénu jako začarovaný kruh. Máte málo chlóru, tak zapnete chlorinator -> jenže tím se vám zvýší pH (má barvu asi jako naše bordel pink povlečení, tzn. je 2x větší než by mělo být)    -> napíšete Black Mambě, že potřebujete Muriatic Acid (kyselina na snížení pH) -> ta za dva dny (v tom lepším případě) přiveze jednu krabici (ve který jsou 4 flašky) -> dvě flašky tam hned vylejete -> dva dny se pH i chlor drží v limitu -> a třetí den začne koloběh znova.

Sada malého chemika

Jako největší mínus této "práce" jsme zatím shledaly opalování. Je sice super (jak pro koho teda), že můžete být celý den na sluníčku a chytat bronz. Jenže realita je taková, že celý den sedíte na židli nebo na chairu a tak všechny vypadáme jako opatky Mila. Z jedné strany jsme čokoládové krásky a z druhě jako ředitelky vápenky. Navíc si furt musíte dávat pozor, abyste neměli na břiše opálenou píšťalku a popruh od rescue tube. Co se týče našich sexy plavek, spodek vypadá jako pánské slípky a v pase vás rozpůlí ještě víc než silonky (jooo, je to možný). Vrchní část vám přes prsa vykouzlí sexy proužek (takže s výstřihem se celé léto můžete rozloučit) a zezadu pro změnu ještě víc sexy kříž.

Po návratu z práce domů (kdy jste totálně zpocení, protože je venku jako ve skleníku a tak je jedno jestli jedete na kole, busem nebo jdete pešky) začne boj o koupelnu vol. 2. Rychle si uvaříme na další den a pak jsou dvě možnosti.. Buďto si trochu nahodíme fasádu, uděláme ze sebe lidi a razíme na party nebo jdeme brzo spát (skóre je podle našeho party kalendáře 4:3).

                                  

Podtrženo sečteno, je to sice trošku stereotyp, ale zatraceně dobrej stereotyp, kterej nás baví a užíváme si ho, jak jen můžeme :)) 

Naše strasti a radosti

Týden po začátku sezóny nám mekánik Chris přivezl tři nová (dětská, což mě teda ani moc nevadí) kola. Kdybych zrovna nebyla doma a neviděla na kole ty cedulky, izolepy a další známky novosti, nevěřila bych, že ty kola jsou fakt nový. V Americe je totiž zřejmě normální prodávat kola, která nejsou nafouknutá a nebrzdí. Naopak zde hodně dbají na to, aby byly šlapky alespoň na třech místech označeny cedulkami L a R (to asi kdyby na tom někdo chtěl jezdit obráceně). No každopádně nám trvalo týden, než jsme získaly k novým kolům důvěru (a přestalo nás bavit chodit pěšky) a začaly jsme na nich jezdit do práce.  

No dobrá, kola bychom teda měly, takže teď už nám chybí jenom jídelní stůl a klíče. Stůl bude nejspíš z masivního dřeva (žádný made in China), jelikož na něj čekáme už měsíc. Co se týče klíčů, tak prý stačí dva pro šest lidí. První dny jsme teda měly dokonce čtyři klíče (jakej luxus), jenomže to by se nám nesměly zaseknout dveře. Když nám to wellingtonský mekánici opravili a vyměnili zámek, dostaly jsme právě už jenom dva a to nám má jako stačit. On je totiž další háček v tom, že oficiálně tam bydlíme jenom čtyři (místo šesti) a úplně oficiálně tam vlastně nebydlíme vůbec, protože v officu mají nahlášená jiná jména. Situaci jsme zatím vyřešily tak, že u hlavního vchodu vždy čekáme až nám nějaká hodná duše otevře (naštěstí jich tady je docela dost), jeden klíč od dveří jsme strašně tajně schovaly (kam asi) a druhý klíč si tak různě předáváme (když ho teda zrovna neztratíme na party). 

Co se týče samotného bytu zútulňujeme si ho postupně pokladama z trashe :-D. Už jsme si tak například dokázaly sehnat žárovky (no přece to nebudeme kupovat) a můžeme tak konečně svítit v obýváku. Věřím, že do září ten byt přivedeme k naprosté dokonalosti. 

Další poklad z trashe

Další naší vychytávkou je nákupní košík. Už nás nebavilo tahat ty těžké igelitky (a hlavně teda basičky s pivama) z Giantu, tak jsme s ním prostě jednou dojely až domů. No jasně, že jsme se bály, že za náma někdo vyběhne nebo se nám zablokují kolečka, ale nic takového se naštěstí nestalo a tak ho máme zaparkovanej doma a vyjíždíme s ním i do laundry. 

Zahájení letní sezóny

V sobotu 28. 5. se otevřely všechny venkovní bazény a nám začalo lifeguardování. Stále jsme neměly opravená kola a tak se Black Mamba nabídla (no ještě aby nee), že nás odveze svým drakem. Jako vždy ale nestíhala a tak jsme na bazény dorazily těsně před otvíračkou (nikoliv dvě hodiny před, jak bylo na první den nakázáno). Už týden před začátkem sezóny se při uklízení bazénů zjistilo, že u Janinky na bazénu chybí na jednom skimru krytka (což očividně není žádný velký problém a bazén byl otevřen i bez toho). Navíc to, že máme být první den na bazénu dřív asi vážně mělo svůj důvod. Ono totiž vyndat během deseti minut lehátka, slunečníky a vyčistit bazén není žádná sranda (ikdyž má ten bazén jenom 3x2 metrů). V tu chvíli zapomenete, že máte otevřený skimr a první zranění je na světě. Krve jako z vola, celý den na pohotovosti (kde si vás předávaj od jednoho doktora ke druhýmu) a ve výsledku 12 stehů a dvoutýdenní neschopenka. (Pozn. krytka na skimru chyběla ještě dalších 14 dní, než jsme tam Janince přinesly jednu plonkovou z našeho bazénu)

 U Káti na bazénu pro změnu nešla několik dní pumpa, takže měla vodu brčálově zelenou. Bazén se zavřel (teda vlastně ani neotevřel) a šla lifeguardovat přes ulici (jestli se tomu tak dá vůbec říkat) místo zraněné Janči

Tohle fakt není přes ulici

My s Kájou jsme měly na Crystal Square docela pohodičku. Příjemní lidi, milý personál a málo dětí (snad jsem to teď nezakřikla). Nejhorší bylo, když přišel asi čtyřletý Tyler (teď už náš pravidelný a oblíbený návštěvník) s ambiciózním tatínkem, který ho učil plavat americkým způsobem (aneb hodím tě do vody a ty plav). Nakonec jim ale došlo, že tohle nebude nejspíš nejlepší způsob (nebo si všimli, jak jsme s Kájou byly obě celou dobu on duty a ani nemrkaly) a od té doby nosí rukávky.

Náš revír

Konečně jsme čtyři

26. 5. v noci přijela Kája a to byl samozřejmě podnět na první větší menší akcičku. Druhý den jsme nakoupily margaritky a vyrazily na roof top.

Červený kelímky jsou základ

Kolem 23 hod nám volala Black Mamba, že jedeme čistit bazén. A my v domnění, že je to určitě nějaká welcome party, (protože přece nepojedeme v noci čistit bazén) spěchaly dolů k bazénu. Když jsme viděly, jak Big Fat Juicy Ass nakládá do kufru auta shocky a nářadí, došlo nám, že tohle asi party nebude. Nasedly jsme do auta (já to měla teda na ležáka, jelikož nás bylo šest) a vyrazili jsme na Spectrum. Tma jako vítekde, bazén byl totálně cloudy, že nebylo ani vidět na dno a pumpa na vysávání (nebo co to bylo) nefungovala. Takže se asi dvě hodiny čekalo na Strainera (další supervisor) s jinou pumpou. To už jsme si s holkama ustlaly na lehátkách a usnuly jsme. Překvapivě ani jiná pumpa nefungovala. Po další hodině se přišlo na to, že to může být hadicí a jelo se pro jinou. Když vše začalo fungovat, Big Fat Juicy Ass řekl, že si to udělá sám a tak nás Black Mamba zase odvezla domů (to už byly asi 3 hod). Vůbec nevíme, proč že jsme tam s holkama musely být,ale penízky dělaly celou dobu ding ding a to je hlavní :-D

Netřeba komentovat

Když jsme dorazily na apartmán, už tam byly místo Vokurek (těch Vokurek, který tam místo tří dnů byly nakonec týden) dvě Srbky. Hned se nás samozřejmě ptaly, jak se pouští sprcha (kdo už v Americe byl, jistě mi dá za pravdu, že to je vážně velkej problém pro nás Evropany). A první dojmy z nových spolubydlících? Jedna vypadá jako třicetiletá matka od rodiny (Nickname: Stará) a druhou zřejmě přejel parní válec (Nickname: Rozšláplá).

First days in USA

Až na tu vtipnou část, kdy jsme šly v New Yorku několik bloků pěšky, se všema kuframa a batohama, proběhla cesta z New Yorku do Washingtonu výjimečně bez potíží. Z Union Station jsme hned jely metrem (cože, oni mají v metru koberec?) do officu ve Springfieldu podepsat smlouvy atd. Ani tady nezklamali a hned ve dveřích se ptali, kdo jsem a že mám dorazit až příští týden s Kájou. Nakonec se vše vysvětlilo (jejich chyba, překvapivě) a mekánik Chris nás vezl do našeho apartmánu. Z officu jsme věděly, že prozatím s náma budou bydlet dvě Vokurky (chápej Turek od okurek). Vybalily jsme si, skočily pro jídlo a razberritky (aby se nám lépe spalo), hodily seznamovací konverzaci s Vokurkama a šly jsme si lehnout do našeho bordel pink pokoje (všechny jsme totiž dostaly sytě růžové povlečení a prostěradlo).

Zvládly jsme to!

Druhý den ráno jsme skočily rychle nakoupit. Že je to tady drahý jsem věděla, ale např. okurka za 50 Kč nebo hroznový víno za 200 Kč mě docela dostalo. Navíc je tady všechno slazený, takže vybrat si obyčejný chleba, který není sladký a nestojí 100 Kč, je nadlidský úkol.  V 11 nás vyzvedávala Black Mamba (naše supervisorka) a jely jsme uklízet bazény. Uklízení bazénů s Black Mambou znamená, že celý den jezdíte s ní autem (během toho se asi tak třikrát ztratíte, pětkrát odbočujete na poslední chvíli, takže na vás všichni ti motherfuckeři okolo troubí, skoro přejedete dva psi a asi tak pět lidí), zastavíte na nějakém bazénu, nalejete tam acid nebo shock a zase jedete dál. Ale abych nekecala a nezdálo se to jako úplná pohodička, tak během toho týdne, kdy jsme si hrály na poolcleanery, jsme asi tak pět bazénů vybrushovaly a tři vyvacumovaly :-D. Navíc to byl někdy docela opruz, protože celý ten týden pršelo a byla docela zima. Jo a kdybyste chtěli vědět, jak to chodí v Americe tak, jeden člověk vždy něco dělá a další tři se na něj dívají :-D

Poslední minuty před smrtí

První lifeguardovský selfíčko

Hned první pracovní den (potom, co jsme objely asi tři bazény a proseděly si zadky v autě) jsem dostala od Black Mamby šanci si vyzkoušet lifeguardování ve večerním krytém bazénu. Pod příslibem, že tam za celou dobu budu mít tak dva lidi jsem to vzala. Ihned po otevření přišla holčička s maminkou (která vypadala spíš jako babička), pak se dvě hodiny nikdo neukázal a já se radovala, jaká je to pohodička. S poslední hodinou přišlo najednou i 5 dětí. Ano, byli s nima rodiče, ale ty neměli plavky a jenom je čekovali z lehátka. Naštěstí se nikomu nic nestalo (ani tomu dvouletému kloučkovi, který se mi bez rukávků promenádoval po schůdkách sem a tam), vylovila jsem holčičce řetízek (protože ten je přece při plavání nezbytnej) a v 9 mě vyzvedávaly holky s Black Mambou a Big Fat Juicy Ass (přítel Mamby).

Další den nám volala Black Mamba a pověřila nás, ať dojedeme na nedaleký bazén na kole. Ze šesti kol, které jsme na apartmánu měly, jsme vybraly tři, které vypadaly nejvíc důvěryhodně (to jsme se ale hodně spletly) a vydaly se na cestu. Asi po 100 m upadla Kátě šlapka a tak se musela vrátit domů pro jiné kolo. Po dalších sto metrech jízdy do kopce jsme zjistily, že kola holek moc nereagují na převod a jsou téměř vyfouknutá, takže se docela nadřely. Mně se jelo překvapivě v pohodě (teda až na tu brzdu, která vydávala takovej šílenej zvuk, že se otáčeli snad i řidiči v autech).  Ovšem ve chvíli, kdy jsem svoje kolo prohlašovala za nejlepší, mi uprostřed křižovatky spadl řetěz. Shit! Ačkoliv jsme šikovné holky, řetěz už prostě nasadit nešel, a tak jsme další dva kilometry musely ty blbý kola na bazén dostrkat. V tu chvíli jsme si vzpomněly na mekánika Chrise, který nás vezl z officu na apartmán a vyprávěl nám, jak ty kola sám opravoval a že šlapou jako hodinky (Joo, dík Chrisi) :-D Mambě jsme vysvětlily, že na těch kolech odmítáme jet zpět (protože to ani nebylo reálný) a tak jsme se zase další dny vozily v autě (čímž jsme si ale riziko možného úmrtí o moc nesnížily). 

Bereme to s humorem 

We are going in

I když jsem holky už v Praze na letišti  přesvědčovala, že letíme z Terminálu 1, protože přece letíme do USA a ten není v Schengenu (nějak mi v tý euforii totiž nedošlo, že máme mezipřistání v Lisabonu), nakonec jsme se sešly na správném místě a čekaly, až se nám otevře check-in. A hned tady nastaly první problémy. Stouply jsme si do fronty ke slečně, které všechno strašně dlouho trvalo. Odbavit můj kufr se zdálo jako nadlidský úkol a vše završila tím, že Káti kufr označila jako HEAVY (což jí Káťa nemůže odpustit ještě teď, protože 23 kg není přece heavy) :-D . Se stejnou slečnou jsme se pak ještě potkaly před nástupem do letadla, když nám kontrolovala letenky a hrozně jí vadilo, že máme příruční zavazadlo a ještě batoh. Rychle jsme udělaly první selfíčka a tradá směr Lisabon. 

Let the adventure begin

Let trval něco málo přes tři hodiny, takže než jsme se nadály, už jsme bloudily na lisabonském letišti a hledaly, kdo nás odveze na hotel.

Druhý den ráno jsme se rozplývaly výhledem z okna na moře (jak jsme se později dozvěděly, nebylo to vůbec moře, ale řeka Tejo :-D) a pak konečně vyrazily na vytouženou snídani (na kterou  jsme se těšily už od té doby, co jsme koupily letenku a zjistily jsme, že díky 15ti hodinovému čekání, dostaneme v Lisabonu hotel i se snídaní). I přesto, že jídelna byla plná německých seniorů a věkový průměr zde byl tak 75 let, nenechaly jsme si to zkazit a pořádně jsme se napucly. V půl 10 nás mělo vyzvedávat taxi a odvést nás na letiště. Takže když v 9:28 přijel transit, nalodily jsme se tam se všema příručníma zavazadlama a batohama a až pak nám bylo oznámeno, že tenhle taxi odjíždí v 9:35 a veze jiné lidi. Takže jsme se opět vylodily a čekaly na naše taxi, které dorazilo o více jak čtvrt hodiny později. 

Už už to vypadalo, že tady na letišti proběhne vše v pořádku,. Jenže v tom si vybrali Janinku (jakožto strašně podezřelou osobu) a přede všema ji prošacovali a velice podrobně prostudovali její příruční zavazadlo.

From Lisboa to Newark

Osmi hodinový let do USA celkem utekl. Každá jsme zkoukla tři filmy a už jsme přistávaly v New Yorku. Imigrační kontroly jsem se nijak nebála, protože přece jedeme přes agenturu a všechno by mělo být v pohodě. Jenže nebylo! Paní byla sice hrozně milá a ptala se mě jenom proč sem jedu, na jak dlouho atd., ale pak mi řekla, že není něco v pořádku s mými otisky a musím s ní jít někam dozadu, kde to podrobněji prozkoumají. To by ještě bylo v pohodě, jenže jsme s holkama byly každá v jiné frontě a tak ani jedna z nich nevěděla, že mě někam odvádějí a pak mě samozřejmě hledaly. V místnosti, kam mě ta paní odvedla, bylo asi deset dalších chudáků jako já, z toho jedna brečící slečna, jeden hrozně se potící kluk, asi třicet amerických strážníků a na každém rohu cedulka se zákazem volání, takže jsem holkám ani nemohla dát vědět. Snažila jsem se nepanikařit, na všechny jsem se furt usmívala a asi po čtvrt hodině mi vrátili pas s tím, že je vše v pořádku a můžu jít. Ufff!! Prvním cílem bylo najít holky, pak něco k jídlu (protože to jídlo v letadle se fakt nedalo jíst) no a protože jsme chytrý holky a ještě před tím, než jsme měly letenky, jsme si koupily super levnej bus z NY do DC, čekala nás noc na letišti.

Freshíci po noci na letišti