We are going in

I když jsem holky už v Praze na letišti  přesvědčovala, že letíme z Terminálu 1, protože přece letíme do USA a ten není v Schengenu (nějak mi v tý euforii totiž nedošlo, že máme mezipřistání v Lisabonu), nakonec jsme se sešly na správném místě a čekaly, až se nám otevře check-in. A hned tady nastaly první problémy. Stouply jsme si do fronty ke slečně, které všechno strašně dlouho trvalo. Odbavit můj kufr se zdálo jako nadlidský úkol a vše završila tím, že Káti kufr označila jako HEAVY (což jí Káťa nemůže odpustit ještě teď, protože 23 kg není přece heavy) :-D . Se stejnou slečnou jsme se pak ještě potkaly před nástupem do letadla, když nám kontrolovala letenky a hrozně jí vadilo, že máme příruční zavazadlo a ještě batoh. Rychle jsme udělaly první selfíčka a tradá směr Lisabon. 

Let the adventure begin

Let trval něco málo přes tři hodiny, takže než jsme se nadály, už jsme bloudily na lisabonském letišti a hledaly, kdo nás odveze na hotel.

Druhý den ráno jsme se rozplývaly výhledem z okna na moře (jak jsme se později dozvěděly, nebylo to vůbec moře, ale řeka Tejo :-D) a pak konečně vyrazily na vytouženou snídani (na kterou  jsme se těšily už od té doby, co jsme koupily letenku a zjistily jsme, že díky 15ti hodinovému čekání, dostaneme v Lisabonu hotel i se snídaní). I přesto, že jídelna byla plná německých seniorů a věkový průměr zde byl tak 75 let, nenechaly jsme si to zkazit a pořádně jsme se napucly. V půl 10 nás mělo vyzvedávat taxi a odvést nás na letiště. Takže když v 9:28 přijel transit, nalodily jsme se tam se všema příručníma zavazadlama a batohama a až pak nám bylo oznámeno, že tenhle taxi odjíždí v 9:35 a veze jiné lidi. Takže jsme se opět vylodily a čekaly na naše taxi, které dorazilo o více jak čtvrt hodiny později. 

Už už to vypadalo, že tady na letišti proběhne vše v pořádku,. Jenže v tom si vybrali Janinku (jakožto strašně podezřelou osobu) a přede všema ji prošacovali a velice podrobně prostudovali její příruční zavazadlo.

From Lisboa to Newark

Osmi hodinový let do USA celkem utekl. Každá jsme zkoukla tři filmy a už jsme přistávaly v New Yorku. Imigrační kontroly jsem se nijak nebála, protože přece jedeme přes agenturu a všechno by mělo být v pohodě. Jenže nebylo! Paní byla sice hrozně milá a ptala se mě jenom proč sem jedu, na jak dlouho atd., ale pak mi řekla, že není něco v pořádku s mými otisky a musím s ní jít někam dozadu, kde to podrobněji prozkoumají. To by ještě bylo v pohodě, jenže jsme s holkama byly každá v jiné frontě a tak ani jedna z nich nevěděla, že mě někam odvádějí a pak mě samozřejmě hledaly. V místnosti, kam mě ta paní odvedla, bylo asi deset dalších chudáků jako já, z toho jedna brečící slečna, jeden hrozně se potící kluk, asi třicet amerických strážníků a na každém rohu cedulka se zákazem volání, takže jsem holkám ani nemohla dát vědět. Snažila jsem se nepanikařit, na všechny jsem se furt usmívala a asi po čtvrt hodině mi vrátili pas s tím, že je vše v pořádku a můžu jít. Ufff!! Prvním cílem bylo najít holky, pak něco k jídlu (protože to jídlo v letadle se fakt nedalo jíst) no a protože jsme chytrý holky a ještě před tím, než jsme měly letenky, jsme si koupily super levnej bus z NY do DC, čekala nás noc na letišti.

Freshíci po noci na letišti