Stále udržujeme hladinku

V pátek jsme dostaly strašnou chuť na Coronku, tak jsme těsně před 10 ještě běžely v pyžamu k Indiánovi (což je večerka kousek od Wellingtonu, kterou vede takovej indiánskej týpeček). Jenže jak rychle ta chuť přišla, tak taky odešla a po druhý flašce jsme si šly lehnout. Sobotu večer jsme opět strávili u nás na balkonku s The Wellingtons, Drama a Strainerem (stává se z toho už docela tradice). 

V neděli jsme byly pozvané na B-day party ke Kuvajtovi (čti Kutlay alias Vokurka, která s náma bydlela první týden). Byly jsme docela překvapené, kolik známých tam nakonec bylo, to ale nic nezměnilo na tom, že tam bylo příšerné (ale vážně příšerné) teplo a že to byla převážně srbská party (a to my máme každý den doma, takže ne, děkujeme). Po třetí (a poslední varovné) návštěvě policie, jsme se vyklidily a jely na snídani k Bobině.

Jelikož Vokurky z Mamba teamu vyrazili v pondělí do Ocean City (a bylo tak na pondělí málo plavčíků), měly jsme day off jenom já a Kajíček. Tentokrát jsme poctily svou návštěvou Georgetown (další položka ze seznámku "Places to go" vyškrtnuta). Je to malé městečko s krásnou univerzitou (btw v campusu mají rovnou i hřbitov), roztomilými malými a barevnými (něco pro mě) baráčky, jednou hlavní ulicí, kde prodávají vyhlášené cupcakes (byly vážně luxusní) a romantickým přístavem s velkou fontánou (kde jsme si chvíli přišly jako v Chorvatsku :-D). Po návratu domů jsme rychle vypraly, naložily masíčko, zeleninku, stavily se u Indiána pro vínko (konečně trochu změna, i když žádná sláva) a hurá na českou grilovačku (žádný hotdogy a hamburgery) do McLeanu. Je to sice prdel světa, ale za to tam byl klídeček, super lidi, dva králíci (ti tady běhají fakt všude) a asi milion komárů.

                                   

Na úterý jsme plánovaly narozeninovou oslavu pro brutála Verču. A jelikož bere atb a my jsme měly za sebou čtyřdenní alkoholový maraton, docela jsme uvítaly nealko party. Paradoxem ale bylo, že zrovna tahle malá nealko a né moc hlučná party hrozně vadila naší sousedce, která na nás chtěla volat policajty (kde ta ženská sakra byla celý ty dva měsíce, co tam děláme bordel?).

KPZ pro brutály

V trashi jsme tento týden bohužel žádný úlovek nenašly. Za to jsme měly první zraněné kolínko na bazénu. A díky tomu jsme konečně zjistily, jaké poklady ukrývá naše lékárnička (např. náplasti, které nelepí nebo suché vlhčené ubrousky).

Co se děje v DC

Ve čtvrtek 14. 7. měla Kája svátek a my (jakožto ty nejhodnější spolubydlící a kamarádky) jsme měly v plánu jí připravit snídani na roof topu. Jenomže plánujte něco v tom našem mini bytečku (kde je slyšet úplně všechno) a když nevíte, v kolik bude vstávat nebo jestli zrovna nepůjde ráno cvičit. V půl 8 nás vzbudil budík a začaly jsme se potichu (nebo jsme se o to alespoň snažily) soukat z postele. V tom se samozřejmě Kája probudila a divila se, co se děje :-D (ono taky není zvykem, že bysme všechny takhle brzo vstávaly). Okecaly jsme to tak, že Káťa pospíchá za známou (což byla dokonce i pravda), Janince se už nechce spát a já jdu cvičit. Toho se Kája chytla a že půjde se mnou (tak jsme se zaradovaly, ovšem trochu předčasně). Když jsem se oblíkla do sportovního a byla jsem připravená k odchodu, Kája mi oznámila, že nejde a že bude asi ještě spát (no dobrý, tak to se nám zase úplně nehodí). Když už jsem byla jako jediná oblečená, vyrazila jsem pro frappuccinko do Starbucks a pro balonek. Káťa s Jančou mezitím připravovaly doma palačinky, ovocíčko a další mňamky (a samozřejmě čekaly, kdy se Kája probudí a celý překvapení nám zkazí). Nicnetušící Kája si ale dál pochrupovala a my jsme jely na střechu naaranžovat tu královskou snídani (samozřejmě jsme to všechno hezky naskládaly do nákupního košíku, fakt praktická věc). Nevím, kdo byl nakonec víc překvapenej, jestli Kája, která nic netušila a nebo my, že nám to takhle hezky všechno vyšlo :-D. Každopádně jsme se přecpaly (na oběd jsme se zmohly až skoro ve 2 hodiny) a taky pěkně připekly (to byl taky nápad snídaně na střeše ve 30°C).

                  

V pátek jsme pro změnu vyrazily na ladies night do Cafe Citron. Nakonec jsme ale skončily v klubu vedle, kde měly pro holky šáňo zadarmo (no neber to :-D). V sobotu, když jsem přijela na drakovi do práce (ještě s menší opičkou na zádech), čekalo mě milé překvapení v podobě ice event (aneb zmrzka zadarmooo, kolik jen chceš). Když na mě odpoledne přišla krizička (klasika), hodně rychle mě z ní probrala malá Shaily (rozmazlená dcerka mekánika). Maminka si sem vždycky přijde vyřídit (jistě velice) důležité hovory s kamarádkama a Shaily máme na starost my. Jenže věnujte se jí, když máte ve vodě dalších 20 lidí. Ale co, je jí přece už 5 let, takže může chodit do hloubky (protože voda na mělčině je prej moc teplá), může přeručkovat celej bazén (samozřejmě bez rukávků), může tu plout v kruhu a vůbec nevadí, že neumí plavat (ona totiž může všechno). A nějakej plavčík a zákaz do vody jí vůbec (ale vůbec) netankuje. (Tak se zase uklidníme, Lucie!) Večer jsme si chtěly dát pohodičku, ale zase to nevyšlo, protože přijel Strainer, Draama a samozřejmě dorazili i The Wellingtons (a Corona se odmítnout nedá).

Jelikož byla Black Mamba líná měnit schedule na další týden (tím líp pro nás), měly jsme v pondělí zase společný day off a mohly jsme tak vyrazit do zoo (kterou jsme minulý týden v tom dusnu už nedaly). Odchod byl tentokrát naplánovaný už na 8 hodinu a skoro to i vyšlo (už jenom o 10 minut dýl, jdeme do sebe). Všichni říkali, že je zoo moc neuchvátila, ale my se těšily na pandy a bylo nám jedno, kdo co říká. Nakonec jsme musely usoudit, že nebýt pandiček (asi největší atrakce), není na tý zoo nic extra (kam se hrabou na ty české). Kromě tygra, byzona, pandiček, lachtanů, tuleňů, surikat, opic  (a hlavně teda krávy, prasete a lamy v Kids´ Farm, protože ty jsme ještě nikdy neviděly), všechny zvířata spali (no nebýt to zadarmo, tak jsme hodně naštvaný). Odpoledne jsme se šly opět vyvalit na Wellington k bazénu (jak je naším zvykem, protože už si ani neumíme den bez bazénu představit :-D).

V úterý nás čekala hromadná večeře s Black Mambou v Buffalo Wild Wings. Chvíli to vypadalo, že to bude komorní akce v pěti, ale nakonec dorazili téměř všichni plavčíci (převážně teda Vokurky) z Briana teamu.

Lifeguardi na šlapadle

V pondělí jsme měly mít další společný day off (tentokrát už ale opravdu společný, aniž by si některá z nás musela měnit dny). Rozhodly jsme, že v neděli vynecháme party (docela oběť), abysme zase celé dopoledne neprospaly a mohly jsme vyrazit hned ráno.  Odchod jsem nám naplánovala v 9 hodin (výsledek: něco málo před 10 jsme vyrážely). Docela jsme se bály cesty metrem, jelikož už asi čtrnáct dní je nějaká výluka a každý den vidíme v Pentagon City u metra lidi v rozlišovákách (kteří radí kudy kam) a několik náhradních autobusů. Překvapivě ale cesta metrem tentokrát dopadla úplně na jedničku (asi se z nás stávají zkušení Američani). Jako první jsme zavítaly do muzea Air and Space. Výhodou amerických muzeí je, že jsou zadarmo a jsou celkem moderní, takže to není taková nuda (i pro nemilovníky muzeí, jako jsme třeba my). Další naše kroky vedly ke Capitolu (který se už asi dva roky opravuje, takže fotky s lešením jsou fakt moc pěkný). Selfie pič jsme měly samozřejmě s sebou, ale chtěly jsme taky někde být i s nohama (nejen maximálně do půlky pasu), tak jsme požádaly nějakýho týpka o fotku. A to byla osudová chyba. Týpeček se s náma chtěl taky pak vyfotit, pak další, další a další. Nakonec jsme se tak vyfotily s celou desetičlennou delegací mexických policistů (budeme slavný mexický hvězdy). Po tomto zážitku a dvouhodinovém chození mezi letadlama a raketama, jsme měly takový hlad, že jsme se spokojily i s rychlým (ale výborným) jídlem z pojízdného auta. Nakrmily jsme ptáky hranolkama (typický američtí ptáci) a vyrazily jsme směr Jefferson Memorial. Když jsme došly k řece (přesněji k přehradní nádrži Tidal Basin, podle strejdy Google) před Jefferson, zjistily jsme, že je tam půjčovna šlapadel (takovej americkej Mácháč). A bylo jasno! Akorát nás mrzelo, že elektrická labuť byla jenom pro dva, takže jsme si musely chtě nechtě půjčit trabanta (šlapadlo se stříškou). Oblíkly jsme si (velice slušivé) oranžové plavací vestičky (ve kterých jsme se neskutečně potily), v šatech se nasoukaly na šlapadlo (to bylo taky vtipný) a vyrazily jsme.  Když jsme dopluly až k Jeffersonu, udělaly jsme si z našeho trabanta kabriolet (tzn. shodily jsme střechu) a udělaly pár (no možná trošku víc) selfíček. A protože tady nebylo kam jinam plout a měly jsme ještě 40 minut, udělaly jsme si koncert a natočily pár vlogísků (uvidíte v závěrečném videu) :-D. Další v plánu pak byla ještě zoo (a hlavně pandičky), ale tu jsme nakonec odpískaly, jelikož bylo zase šílený vedro a šly jsme se raději schladit a vyvalit na Wellington k bazénu. 

Healht Inspektor

Jsou to asi dva týdny, co se v okolí pohyboval health inspektor bazénů. V tu dobu jsme na něj byly s Kájou plně připraveny. Jenže teď po něm nebylo ani vidu ani slechu a my tak nějak zapomněly, že vlastně může přijít. Ve čtvrtek měla Janinka day off, takže jsme se všichni tři vyvalily u nás na bazénku (hodně těžká pohoda). Chlor, pH a takový ty další srandy jsme změřily akorát v 11 před otvíračkou a pak už jsme si jenom užívaly sluníčka a bazénu. Ramínka od plavek jsme měly samozřejmě dole (což by se prej nemělo) a rescue tuba plavala ve vodě místo žížaly (no přece nebudeme šlapat vodu). Kája si šla zrovna doplnit tekutiny (tu výbornou vodu z kohoutku, která smrdí chlorem víc než náš bazén), já jsem něco strašně důležitýho vyprávěla Janince, když v tom schází po schodech inspektor Jacob (lepší den si fakt nemohl vybrat). Mezitím, co nám kontroloval certifikáty, jsem si vybavovala, co všechno jsme neudělaly a doufala jsem, že není takovej, jak všichni straší. A nebyl! Všechno bylo v pořádku (až nás to samotný překvapilo) a dokonce jsme dostaly i pochvalu (vždycky jsme řikaly, že máme nejlepší bazén). Pak se s náma dal do řeči a mluvil a mluvil a mluvil (ty Američani jsou strašně sdílní). A my jsme se potily a potily a potily, protože bylo asi 40 stupňů na sluníčku a nemohly jsme kvůli němu do vody. Když už to vypadalo, že domluvil a vypadne, sednul si na židli a vyprávěl dalších dvacet minut. Důležitý ale je, že ho můžeme znovu čekat až v srpnu, takže odteď máme nějaký měření a čištění skimrů na párku (ještě na větším než teď :-D).

V pátek jsme si daly s holkama menší party na Účku (ta slavná U Street), takže na sobotu jsme pak plánovaly klidný večer s brzkým spánkem. Daly jsme trash tour po všech patrech (bohužel né moc úspěšnou) a pak se vykydly na gauč. Když už jsme skoro usínaly, rozrazily se dveře a tam naši The Wellingtons. Prý psal Strainer, že jsou s Drama na cestě k nám a že dáme party. No a protože nečekaný akce bývají nejlepší (každý jistě potvrdí), ničemu jsme se nebránily (a dobře jsme udělaly, protože se to zase povedlo).

Jo a co se týče výbavy našeho bytu, v trashi jsme tento týden objevily obraz, odpadkové koše a ramínka (takže musíme na nákupy :-D).

4th of July

Na Den nezávislosti jsme se strašně těšily (až teda na ty americký vlajky everywhere). Čekaly jsme plnej bazén lidí, grilovačky a večer parádní ohňostroj. Po první hodině v práci jsme se ale s našima iluzema musely rozloučit. Kolem poledne totiž začalo pršet a pršelo celej den. Ze začátku jsme byly statečný a nenechaly jsme se vyhnat (protože venku bylo furt větší teplo než v lobby). Nasáčkovaly jsme se pod slunečník a pustily si filmík (Prisoners, kdyby to někoho zajímalo). V tom nejnapínavějším (kdy jsme ani nedutaly a neřešily, že už nám dávno prší na záda) nám samozřejmě  umřel noťas. Přestěhovaly jsme se do lobby (i když fakt nerady), daly si čokoládku z automatu (musíme managementu domluvit, aby se zpátky vrátili k předchozímu dodavateli, protože tohle se nedá pít), zkoukly jsme v telce Forresta Gumpa (u toho jsme se pěkně prospaly) a v 6 nám (konečně) psala Black Mamba, že můžeme zavřít a jít domů. Den v práci bych teda shrnula takto: 0 lidí, 2 filmy, 3 hodiny spánku (a za to jsme dostaly krásných 63$ :-D)

Protože nás večer čekala dvojitá B-day party a potom ještě house party u Strainera, docela jsme zkrácenou pracovní dobu uvítaly. Doma jsme si na posilnění daly margaritku (teda dvě) a vrhly se do příprav jak sebe, tak i bytu.  B-day party se totiž konala u nás na bytě a my tam neplánovaly být až do konce (abysme si vše ohlídaly), takže jsme schovaly všechny věci lákající potencionální vožraly a doufaly, že to nedopadne jako na poslední vokurkové party u (Z)Merta (která skončila poblitou postelí). Kolem půlnoci (když nás ta srbsko vokurková narozeninová party přestávala bavit) jsme s naší The Wellingtons partou vzali naše zásobičky Corony a vyrazili ke Strainerovi na house party. Jela s náma i Black Mamba (samozřejmě i se svým Big Fat Juicy Ass) a nabídla se, že někoho vezme k sobě do auta a zbytek si zavolá UBERa. Janinka s ní šla pro auto na parkoviště a my jsme šli na ně a UBERa čekat před Wellington. Když už nám mapa ukazovala, že se UBER blíží, volala Janinka, že měly s Mambou bouračku (what the fuck?). Hned jsme tam všichni samozřejmě běželi. Janinka, Mamba i druhý řidič byli naštěstí v pohodě, akorát plechy trochu odřené. Mamba vyjížděla z parkoviště a nedala přednost autu na hlavní, ačkoliv na ní Janinka řvala, že tam jede auto. Navíc to schytala právě Janča do svých dveří (ta holka tady má letos fakt štěstí :-( ). Jo a to auto, které Mamba napálila, byl samozřejmě náš UBER, takže jsme si museli zavolat dalšího (respektivě další dva, když Mamba nikoho vzít nemohla).

oslavenkyně a spolubydlící Milica

Když jsme se u Strainera se všema vítaly, došlo nám, že nemáme ty naše Corony (do háje). A kde byly? No přece v kufru UBERu :-D Číslo už se dohledat nedalo, tak alespoň Kája napsala do jejich formuláře "Zapomněli jste něco v autě?", že jsme tam nechaly dvanáct Coron (bylo nám ale jasný, že se s nima už můžeme rozloučit). K samotný party můžu snad říct jen to, že jsme si to (někdo víc, někdo míň :-D) užili. Druhej den v 11 jsme se s Janinkou probudily ve space pokoji Strainerova syna (zřejmě budoucí astronaut), našly jsme holky (což bylo docela těžký v těch deseti pokojích) a vypadly domů. 

Samozřejmě jsme byly hladný a neměly jsme doma nic, co by nás momentálně uspokojilo (jak je po party normální), tak jsme si objednaly čínu (nejhnusnější čínu ever mimochodem). Nahodily jsme plavky, zaply (zapomenutej Strainerův) repráček a na cikány (s hlasitou hudbou) jsme vyrazily k bazénu (po cestě jsme se ještě teda stavily pro vyprošťovací pivečko a količku na žízeň). Tam za náma dorazil zbytek The Wellingtons a dávali jsme dohromady střípky z předešlého večera. Kolem 4 hodiny jsme dostaly zase hlad, tak jsme spolu s brutálem Verčou vyrazily k Bobině (kam taky jinam) na hambáče s hranolkama. Potom jsme se ještě na chvíli odvalily k bazénu a večer nás čekalo praní (na rozdíl od našich Srbek ale chodíme do laundry). A právě v laundry nastalo velké dilema, když jsme uviděly velký bílý stůl (ideální jako jídelní) Vzít ten stůl nebo nevzít? Nakonec vyhrál rozum (i když by se nám ten stůl fakt dost hodil). Z truchlení nás pak vysvobodila zpráva od Strainera, že k němu UBER přivezl naše zapomenuté Corony (jupíí).

Cloudy day

To, že je počasí nevyzpytatelné a předpovědi se mění den ode dne (ne-li hodinu od hodiny), jsme si už zvykly (a věřte nevěřte, je to ještě horší než u nás v ČR). Ale když už se výjimečně shodne iPhoňácká a YRoňácka předpověď, že bude zataženo, člověk by si myslel, že tak skutečně bude. Každopádně po minulé zkušenosti, kdy taky mělo být zataženo, já si vzala tříčtvrťáky a pak jsem se celý den v práci pekla, protože to samozřejmě pralo jako debil (a já si jako na potvoru zapomněla plavky), jsem se oblíkla klasicky do kraťásek. Cestou do práce to skutečně vypadalo (dalo se totiž normálně dýchat), že dneska se můžeme se sluníčkem rozloučit. Vyndaly jsme s Kájou back board, tuby, lékárničku, začaly vacuuvat a v tom to samozřejmě vylezlo. Rychle jsme to vyluxovaly (stejně to budeme dělat za dva dny znova) a hodily jsme břicha na lehátka (abysme si trochu opálily ty naše vápenkový záda, než přijdou lidi). Do 3 hodin (kdy náš lifeguarďácký kancl pokryje stín), jsme se koupaly a opalovaly. Kolem 5 hodiny se zatáhlo a začalo foukat (klasika). Naše rosnička Janinka nás ale uklidnila tím, že dneska pršet nebude. Vzhledem k tomu, že už na bazénu nikdo nebyl (jakoby tam bylo celej den narváno), jsme se chystaly zavřít na chvíli očka. A v tom samozřejmě začalo pršet a bouřit (ano, tři minuty potom, co nám naše rosnička řekla, že dneska pršet nebude). Schovaly jsme se pod slunečník a čekaly, co z toho bude. Když nám začalo pršet na záda a už jsme se zvedaly, že půjdeme do lobby (kde je sice sucho, ale šílená zima, takže taky žádná výhra), přišel se pán koupat (tohle je totiž přece nejlepší počasí na koupání). Když mu Kája říkala, že se koupat nemůže, protože před chvíli zahřmělo, začal jí přesvědčovat, že to bylo letadlo. A dohadujte se s ním, když si samy nejste jistí (protože jsme asi 3km od letiště a 2km od Pentagonu, takže tam furt něco lítá). Pán si nakonec skočil šipku, udělal tři tempíčka a šel zase domů (joo, to fakt stálo za to). Sbalily jsme nejnutnější a rychle se utíkaly schovat. Vevnitř jsme se klasicky odměnily horkou čokoládou (né teda, že bysme si jí dávaly jenom za deště) a čekaly, až to přejde. Byla to taková moje menší premiéra, protože zatím jsem měla o každou bouřku day off (mám prostě štěstí). A věřte mi, není nic lepšího než sledovat čas, kdy naposledy zahřmělo nebo blesklo (a teď už to fakt letadla nebyly) a vy pak nemůžete nikoho pustit 30 minut do bazénu :-D. Jak rychle to přišlo, tak rychle to i skončilo a zase se dralo ven sluníčko. Ze ztrátů a nálezů (děkujeme rezidenti), jsme si vzaly ručníky (přece si nebudeme namáčet svoje), otřely si židličky a čekaly, až odbije osmá. Teda popravdě jsme to ani do osmi nevydržely a v 19:50 jsme si to už štrádovaly na shuttel. Po 200m, když jsme zrovna čekaly na přechodu, jela okolo Black Mamba. V tu chvíli nám došlo, že ještě není 8 a že určitě jede k nám na inspekci. Celý poprděný jsme spěchaly zpátky k bazénu a vymýšlely výmluvy. Naštěstí je to asi nejlepší supervisorka ever a všichni jsme se tomu zasmály (ufff). Nadiktovaly jsme jí hodnoty, zaběhly udělat fotku bazénu a pak nás ještě hodila do Giantu, kam jsme šly s Kájou zase udělat velkej nákup. Domů jsme pak přišly už se třetím košíkem :-D (Měly totiž v akci Corony) 

Až na tu zimu je to tam paádička

U nás na bazénu

Už je to více jak měsíc, co děláme s Kájou big boss na Crystal Square. Za tu dobu jsme si stihly naše návštěvníky zaškatulkovat a ty věrné dokonce i pojmenovat :-)

Pro velký úspěch (jakože fakt) jsme začaly dávat do bazénu noodles i v týdnu. To ovšem moc neuvítal pán Nemámrádžížaly, kterému strašně vaděj při plavání a vyndavá nám je. Žížaly se ale nedaj, takže když trochu víc foukne, všechny nalítaj zpátky do bazénu, což ho rozčílí ještě víc.

Další pravidelnou návštěvnicí je Hydrofobka. Moc milá slečna čokoládové pleti, která se učí plavat. Její styl se sice den ode dne lepší, ale strach z vody má snad čím dám tím větší. Její trénink probíhá asi takto.. Po vstupu do vody přichází pěti minutové rozdýchávání a psychická příprava. Pak následují 3-4 tempíčka a pauzička. Tímhle stylem stihne uplavat 4 bazény za půl hodiny a jde domů. Ale aby to nevyznělo špatně, my jí fandíme a průběžně chválíme za její progress.

Zpříjemněním dne (když nepočítám jídlo :-D) je Hezoun Chris, kterej od tý doby, co si našel holku, už bohužel nechodí tak často (jak bysme chtěly).

O víkend, hned po otvíračce, přichází fitnessák Smaženka. Naskočí na svoje nafukovací lehátko, celej den se otáčí jako slunečnice (akorát už trochu vyzobaná) proti sluníčku a večer sleze. 

Večer mezi 7 a 8 hodinou (kdy už jsme natěšený domů a začínáme pomalu balit) přichází Žabák a Plavec. Plavec je asi dvacetiletý sportovec, který chodí rovnou po joggingu ještě na minimálně půl hodiny plavat (blázen). Jeho tempo je vražedné a když vyleze, nemůže popadnout dech (což taky není moc příjemný). Žabák je (dá se říct) opakem Plavce. U schůdků si nasadí malé ploutničky, nahodí svůj žabí styl (kterej se bohužel nedá popsat, to se prostě musí vidět) a plave až do zavíračky. Jeho tempo je ale více než uspávající. Mezitím, co dá Žabák jeden bazén, Plavec už plave třetí. 

Co se týče dětí, tak náš roztomilouš Tyler se právě začíná učit plavat (a to jsou teprv nervíky). Syn mekánika se stal naším hlavním osvěžovačem. Jeho sestava skoků do vody je nekonečná. O víkendy nás svou návštěvou vždy (vyloženě) potěší dva korejský buřtíci, který si zřejmě myslej, že když si nasaděj plavecký brýle, tak jim to plavání půjde samo. Ono celkově tady ty děti neumí moc plavat. Základem je mít tričko (asi aby nebyly vidět špíčky), brýle, strčit hlavu pod vodu a plácat rukama alá kraul. Dalším naším oblíbencem je Kečupák (alias zrzavej Cítovák), kterej se do našeho Log Booku zapisuje sám a je přitom naprosto boží. Vůbec nejhorší je ale malej ďábel (kterej naštěstí nechodí tak často). Než se táta zapíše, pokusí se mu třikrát zdrhnout. Než si sundá tričko, pokusí se o to znova alespoň dvakrát. Když jdou okolo bazénu, musí ho držet tak, že mu div neupadne ruka. Ve vodě pak celou dobu řve (zatím jsme ještě nepřišly na to, jestli je to radostí nebo vztekem), a když se pakujou domů, dělá scény, že nikam nejde.

Z personálu známe už celý černý gang recepčních a fešáka managera Johna z pe(n)t housu (kterej se vůbec nejmenuje John a už vůbec to není manager, jak jsme později zjistily). Jedinej, kdo nás asi nemá rád je Discokluk (uklízeč španělské národnosti milující disco), kterej nám nechce doplňovat toaleťák na záchod (jakoby tušil, že si ho chceme krást domů :-D).