Kings Dominion

Hned po Guardian Games nás čekal výlet do zábavného parku Kings Dominion. Původně jsme teda chtěli jet do Six Flags (zahrát si tam na Supermana, Batmana apod.), ale trochu jsme zaváhali  (koho by taky napadlo, že už v srpnu končí sezóna). Po cestě jsme se stavili v Chipotle na menší obídek (nic velkýho, aby nám nebylo špatně) a pak už hurá do parku (těšili jsme se jako děti, co vám budu povídat).

Zamířili jsme hned na první horskou dráhu, kterou jsme viděli. Dominator byl prostě boží (obzvláště z první řady, kdy máte pocit, že fakt letíte). I těm strašpytlům (který mezi náma byli) se to líbilo a vyhecovalo je to na další atrakce. Mysleli jsme si, že tohle bylo to nejhorší (nejlepší), ale nebyla to tak úplně pravda. Točící lavici The Crypt absolvovali jen tři z nás (žaludky nás ostatních by to asi nezvládly) a šlo se dál.

Budova, kde nikdo nevěděl co je. Tma, mimozemšťani... to bude nějakej trapnej strašidelnej dům. Omyl! (a to hodně velkej) Přijeli pro nás vozíčky, po dvojicích jsme tam naskákali a vyletěli jsme (doslova) do tmy. (Uaaaa brutálky Verči muselo být slyšet přes celej park :-D). Po chvíli jsme se dostaly do malé místnosti, kde byly dráhy tak propletené, že jste čekali, kdy a kde vám to urve hlavu. Vyloženě Flight of Fear.

Intimidator? To vypadá v pohodě. Bylo nám sice divný, že se lidi po příjezdu moc nesmějou ale odůvodnili jsme si to tím, že to asi fakt není nic extra. A další omyl. Vyjeli jsme do neskutečný vejšky a pak si už nic nepamatuju. Snad jen to, že chvílema jsem (a nebyla jsem sama) měla černo před očima a myslela jsem, že omdlím. Sakra! To bylo dobrý.

                 

Když jsme zvládli tohle, zvládneme už všechno a atrakce Anaconda (vystihující název) už pro nás byla pohůdka. Drop Tower jsem spolu s brutálem vynechala (stačilo nám to ze spodu). Vyvezli vás nahoru a pak jste volným pádem padali dolů. Vtipný bylo, jak lidi křičeli jenom prvních pár vteřin, pak bylo ticho a dole všichni udělali wau a začali se smát :-D

                         

Po tom všem jsme si šli dát chvilku klídeček (nakonec to nebyl takovej klídek) do vodní části. Vzali jsme si kruhy a vyrazili na první tobogán. Fronta byla ale nekonečná, takže jsme po chvíli kruh odhodili a šli do fronty vedle, která byla kratší. Říkali jsme si sice, že to nebude nic extra, když tam moc lidí nečeká, ale chtěli jsme toho stihnout co nejvíc a nečekat do zavíračky na jeden tobogán. No dobrý... Už už jsme byli skoro na řadě, když jsme zjistili, že tam není takovej ten klasickej začátek, ale že tam stojíte, máte překřížený ruce i nohy a po odpočítání three, two, one vám podtrhnou to plexisklo (nebo co to je), na kterym stojíte a vy kus prostě padáte. No hecli jsme to (nejsme žádný bábovky). A přece se nebudeme trapně brodit tou frontou zase dolů :-D

Na další tobogán jsme šli už zase všichni. Po čtyřech jsme se naskládali do kruhu a že to na pohodičku sjedeme. Já jako vím, že to před náma už asi 1648945 lidí sjelo a přežili to (fakt to nebylo nic hroznýho), ale když jsem pak viděla, jak naproti mě Janča s Tomem v každý zatáčce div nepřepadávaj a jsou za okrajem toho tobogánu... strašně jsem se bála (nevím čeho :-D) a chtěla jsem být co nejrychleji dole. Btw Janinka by vám mohla sama poreferovat o mém výrazu (prý na to hodně dlouho nezapomene). Završili jsme to trychtýřem (ten mimochodem taky nebyl úplně tak v pohodě, jak jsme si mysleli :-D) a vrátili jsme se zpět na atrakce.

Jo a jestli si myslíte, že si můžete koupit v zábavnym parku jednu Coronku (jen tak na chuť), tak to teda nemůžete. Pas pro ně totiž není dostatečnej doklad (fakt nevím, co víc by chtěli). Prostě FREEDOM!

No a protože nám po tom náročném dni docela vyhládlo, zajeli jsme si do DC do české restaurace na pořádnou večeři. A když říkám pořádnou, tak myslím pořádnou. Halušky na předkrm, jako hlavní chod knedlo vepřo zelo a všechno jsme to hezky pěkně zalili dvěma Plzínkama (boule za ušima máme ještě dneska). Jo a nejvíc vtipný bylo, když si Strainer myslel, že knedlík je chleba, vzal ho do ruky a začal přikusovat k masu :-D

            

Guardian Games

V pondělí (samozřejmě ráno před prací) se konaly Guardian Games. Takže hezky pěkně budíček na 4:45, rychle se dát pucu (ale nee moc, stejně je ještě tma), nezapomenout transparenty (který jsme s Kájou den předem pracně dělaly v práci) a rychle lyftem (přece nepojedeme na kole) do Springfieldu na bazén, kde se ta sranda konala.

K našemu údivu jsme tam ani nebyly první (tady totiž všichni chodí zásadně pozdě) a v 6 hodin (půl hodiny po plánovaném začátku) už tady bylo všech sedm supervisorů se svými týmy, kápa z officu (který jsme viděli potřetí za celou sezónu a poprvý na nás neřvali) a pár fandících the best friends (kam patříme i my). Všichni jsme dostali (ZADARMO) růžová GUA trička (z lepšího materiálu než ty, který máme celý léto), seznámili jsme se s pravidly a jednotlivými disciplínami.

               

Abych vás uvedla do obrazu, tak náš Bre's team reprezentovala naše Kačenka, Vokurky Mert, Fatih a divný Honza. V prvních třech disciplínách se musel přeplavat bazén určitým stylem. Mert svým kraulem připsal pár bodíků, Kačenka za svá prsa taky (samozřejmě za ty plavecká) a Fatih se snažil (ačkoliv to vypadalo, že znak ještě nikdy nezkoušel). V další disciplíně se šlapala voda (všichni z prekurzu víme, že s rukama nad hlavou to zas taková pohodička není). Honza se držel dlouho a přispěl dalšími body. Asi nejvtipnější byla štafeta v mikině. Každý člen týmu musel ve velké a těžké mikině přeplavat bazén na druhou stranu, tam si mikinu sundat a obléknout dalšímu. Mert to vychytal tím, že celý bazén podplaval pod vodou (žádnej blbec), ale Fatih náš náskok hned smazal (druhý místo taky dobrý). A aby se zapojili i samotní supervisoři, byl pro ně připraven hula hoop. Black Mamba se vydržela kroutit celou jednu vteřinu (prej dýl než loni). Následovalo lovení míčků, přeplavání s tubou a na donutu (pár expertů na něj ani nenaskočilo). A jako poslední byla soutěž v pojídání melounů, kterou jednoznačně ovládl náš Vokurka Mert.

Mezitím, co se počítaly body, přišla ta chvíle (kvůli který jsme sem jely)... Dunkin Donuts! Každej si ulovil jeden donutek, někdo teda i dva (velký oči) a čekalo se na výsledky. Bre's team se umístil na krásném 5. místě a my jsme v (jakoby) tombole vyhrály poukázku na 25 koláčů do Domino's Pizza (to nám ten den hezky začal).

Going to Philly

Budík na půl 6 (fakt se nám nechtělo), rychlá snídaně, lehké nahození (stejně se ten make-up rozteče hned co vylezete ven) a už jsme to frčely UBERem spolu s Kájíkem, Kate a Adél (členky The Wellingtons) na Union Station. Tady na nás čekal vedoucí výpravy Tom a Kamča (další príma Češi, kteří bydlí kousek, větší kousek, od nás). Našli jsme zastávku (ještěže jsme s sebou měly toho chlapa), nalodili jsme se do autobusu a čekali na odjezd. V tom nám přišel nějakej týpek říct, že zřejmě budeme mít chvilku zpoždění kvůli poruše (to jsme ještě nevěděli čeho). Po pár minutkách jsme ale hned vyjeli (což bylo sice divný, ale byli jsme rádi) a náš výlet do Philadephie mohl začít. Zhruba v půlce cesty jsme (uprostřed dálnice) začali pomalu zpomalovat, až jsme zastavili úplně. Rozbitý motor zněl verdikt od toho černého týpka (hlavně, že se to vědělo už před odjezdem). Dalším plánem bylo zkusit to nastartovat (to se naštěstí povedlo), dostat nás z dálnice a počkat na náhradní autobus. Nám to zas tak nevadilo, protože ve Philly jsme měli mít i tak asi 9 hodin (což je furt dost), takže jsme si koupili ledový kafíčko, sedli si do stínu pod strom a čekali. Nakonec ty opičáky napadlo zavolat do pozdějšího autobusu (kterej byl asi půl hoďky za námi), nasoukali jsme se všichni do něj a náš výlet tak mohl pokračovat.

Hned po příjezdu volal Tom do City Hall (Philadelphská radnice) , aby zarezervoval vyhlídku, odkud má být krásně vidět celá Philly. Jenže kvůli vedru (který bylo mimochodem zase šílený), byla vyhlídka zavřená (což nás sice mrzelo, ale měli jsme v plánu vidět asi dalších sto míst :-D). Jako první jsme se vydali k Museum of Art, kde jsou známé Rocky Steps i samotný Rocky. Dál jsme šli ulicí lemovanou světovými vlajkami (naší jsme samozřejmě nenašli) k muzeu B. Franklina (ten frája co podepsal deklaraci nezávislosti USA) a odtud přes City Hall až do Reading Terminal Market, kde jsme se konečně najedli (samozřejmě jsme ozkoušeli Philly Cheesesteak)  a trochu se zchladili.  Posilnění jsme dál vyrazili k Liberty Bell (prostě prasklej zvon), Independence Hall (kde byla podepsána ta slavná deklarace), kde nás málem zastřelili (protože jsme chtěli přecházet, kde jsme zřejmě nemohli) a došli jsme až dolů k vodě, kde byl boží waterpark. Žížu jsme uhasili ledovým pitím a zase jsme se vraceli zpět do centra přes South Street neboli bordel ulici (taková ta ulice, kterou se bojíte chodit i za světla). Cestou k autobusu jsme si ještě skočili do 7eleven pro menší véču a hurá domů. Ve frontě  na autobus za námi přišel týpek (kterýho jsme si všimli už při cestě do Philly) a začal Káje básnit o tom, jaký má krásný oči, přičemž teda nezapomněl dodat, že je gay (což jsme stejně už dávno poznali), takže se nemusí bát :-D.

V autobuse bylo klasicky jako v mrazáku (my s Kájou jsme sice měly mikiny, ale ani ty nám moc nepomohly), takže se ani nedalo spát a navíc tam celou cestu v intervalech deseti minut zvonil nějakýmu týpkovi telefon (jet ještě chvíli dýl, tak mu ho asi rozšlapeme). No a ve 2 hodiny jsme konečně (unavený jako koťata) ulehaly do postele.

Ocean City

Konečně přišla neděle a s ní i dlouho očekávaný výlet do Ocean City. Přípravy začaly už v práci (aby se mohlo jet co nejdřív samozřejmě) a v půl 10 už jsme vyráželi směr OC. Po cestě jsme si koupili zásobičky margaritek, coronek a cooler  na druhý den na pláži (přece nebudeme pít teplý pivo). K hotelu (nebo teda spíš motelu) jsme dorazili kolem půlnoci a hned po checkinu nám bylo jasný, že nás čeká zajímavá noc. Abysme ušetřili (přece jenom jsme chudí lifeguardi), zabookovali jsme si dva dvoulůžkové pokoje pro 12 lidí. Jenže ty dvě gorily z recepce to už zřejmě znají, takže se furt ujišťovali, jestli je to skutečně jen pro dva lidi a nenápadně vykukovali na parkoviště (kde samozřejmě stál celý zbytek naší posádky, hrozně nenápadný jsme byli :-D). Na nějaký řešení, kde teda budeme nakonec spát nebyl ale čas (ani chuť), jelikož jsme spěchali do toho proslulého Seacrets clubíku (kde samozřejmě zavírají ve dvě). Dali jsme si jeden (dva, někdo i tři) drinčíky Pain in de ass (moc dobrý) a už nás vyháněli ven. Naskládali jsme se do aut a popojeli kousek dál na pláž (na kterou se v noci taky nesmí, ale riskli jsme to). Popíjeli jsme, koupali se, kecali asi další dvě hodiny (risk se vyplatil, protože na nás nikdo nepřisel) a pak už nastala ta chvíle, kdy jsme se museli propašovat na hotel.
Byl to sice takovej ten hotel s postranními schody alá vedlejší vchod (jako z filmů), ale ty dvě gorily na nás čekaly na obou patrech a hlídaly. Zakempili jsme to venku na schodech a čekali, až je to přestane bavit. Nakonec nás samozřejmě našli i tam, ale naše taktika (že jim moc nerozumíme a jenom čekáme na klíče) nakonec zabrala (nebo je to spíš přestalo bavit) a mohli jsme proklouznout do pokoje. Každý si ustlal, kde se dalo a na krásné dvě hodinky se šlo spát. Ráno jsme se rychle spakovali, půlka šla rovnou na pláž a půlka jela pro snídani (kdo by nechtěl k snídani pizzu nebo křidýlka) a další zásobičky coronek do 7eleven. Jak to probíhalo na pláži asi moc líčit nemusím, prostě těžká pohoda a chillík. Všichni okolo nám ale zřejmě záviděli (ani se jim nedivím), takže na nás přišel plavčík, že děláme hluk a pijeme na veřejnosti a už o nás ví policie (zase typická americká freedom). Kolem páté hodiny jsme to zabalili, jeli se najíst (konečně) do Five Guys (nic pro ty, kteří nejedi hambáče, jako já) a zase směr Seacrets (kde je to fakt úžasný). Vzhledem k tomu, že bylo zataženo a docela foukalo (s čímž jsme moc nepočítali), dali jsme si jenom pár drinků a v 8 jsme vyráželi zase směr domov.

Poklady v bazénu

Vzhledem k tomu, že společných day offů moc nebude (jestli ještě vůbec nějakej bude), rozhodly jsme se absolvovat pár výletů i ráno před prací. Jako první se nabízel Arlington National Cemetery (takovej ten děsivej americkej hřbitov z filmů), kolem kterého jezdíme každý den do práce i z práce. Budíček v půl 7 sice nic moc (po těch dvou měsících, kdy vstáváme v 9), ale zvládly jsme to a na 8 (přesně podle plánu, překvapivě) jsme dorazily k bráně. Že je to brána vedlejší jsme věděly, akorát jsme si myslely (nebo alespoň doufaly), že bude otevřená. No a samozřejmě, že nebyla. A obcházet celej hřbitov na opačnou stranu k hlavnímu vchodu, se nám fakt nechtělo. Nezbylo nám tedy nic jiného než přelézt zídku (ty šaty nebyly úplně dobrej nápad). Zaply jsme Google Maps (ano, čtete správně) a navigace nás dovedla až k hrobu neznámého vojáka (který byl ovšem později identifikován a převezen domů, takže tam teď nikdo neleží), který nepřetržitě hlídá stráž. Měly jsme to štěstí, že jsme zrovna chytly výměnu stráží (která byla ovšem absolutně komická a trvala nekonečných 7 minut). Zase jsme zaply navigaci a vydaly se k hrobu rodiny Kennedyovy. A i tady nastalo zklamání (John by si zasloužil něco lepšího, než náhrobek na zemi a okolo plevel). Zbylých 399 998 hrobů jsme už tak důkladně neprocházely. 

                 

Kája s Káťou se šly hodit on duty a my s Janinkou jsme vyrazily do parku k Reagan National Airport, kde vám (údajně) přistávají nad hlavou letadla. Ovšem místo přistávání, nad náma letadla akorát tak vzlítala. Což bylo sice taky super, ale né to, co jsme chtěly (protože jsme prostě chtěly fotku, jak na nás letí letadlo), takže jsme se vydaly do parku na druhé straně. Jedna strana parku byla pouze na povolenku, druhá strana byla jako přístav pro plachetnice, tak jsme se vydaly prostřední cestičkou lesem (nevím, co nás to napadlo). Nikde nikdo, všude něco šustilo, samé rozcestí, stromy přes cestu, tráva větší než my (než já určitě)... ale hecly jsme se a těšily se, že vylezeme na plážičce, kde bude super výhled. Místo toho jsme ale vylezly mezi kamenama a neskutečným smradem a pelášily jsme zpátky (trefily jsme i bez drobečků chleba). Tím náš hon po letadlech skončil a jely jsme raději domů. A aby toho nebylo na jeden den málo, večer nás ještě čekal bowling s Guardian Aquatics. 

                

Ve čtvrtek večer byla taková menší česká party u holek Vavrušovic. Super bylo, že Ffffilip přinesl kytaru a zpívalo se jako u táboráku. A když nám pak zahrál svojí písničku o lifeguardingu (naprosto boží), hned jsme začali plánovat klip (uvidíte na ytb :-D). 

Úlovky z trashe opět žadné nejsou (fakt smutný), ale za to Káťa měla na bazénku hned dva úlovky (a to nikdo nechce). První v podobě zvracející holčičky (jak do bazénu, tak i na decku) a druhý dáreček pak dostala od mladšího brášky, kterému z plíny vypadaly bobky do bazénu. 

Výletnice

Po rekordních vedrech (kdy se absolutně nedalo dýchat a potily jsme se snad i ve vodě), jsme se těšily na slibované víkendové ochlazení. Ale jak už tomu bývá zvykem, předpověď se tak úplně nenaplnila a my jsme mohly být rády za tři krátké přeháňky. Když už se blížily mraky a zvedal se vítr, všechno jsme sbalily a s prvními kapkami jsme se přesunuly do lobby (kde jsme si klasicky daly čokoládku z automatu). Asi po pěti minutách jsme si všimly, že nám na bazén přišel (jo, v tom největším lijáku) tatínek s tím roztomilým kloučkem, který se sám podepisuje. Vyběhly jsme ven zapískat a oznámit jim, že je bazén zavřený, ale tatínkovi se to nějak nezdálo (vždyť jenom prší a to, že nevidíme na dno vůbec nevadí), takže jsme všichni venku na tom děšti čekali, až to nejhorší přejde a oni se tak budou moct koupat. Při druhé přeháňce (kdy byly i hromy a blesky), jsme už byly chytřejší a vrata od bazénu jsme prostě zamkly. Při čekání v lobby (né že bysme teda chtěly, aby to přešlo) nás opět pobavilo dešťové venčení psů (jindy se totiž tady psi nevenčí) a pak si s námi povídala taková super babča, která nám tvrdila, že v Americe je větší svoboda než kdekoliv jinde (a to už tak super nebylo). Všude samé kontroly pasů, nějaké výjimky, zákaz alkoholu na veřejnosti, mladší 21 let tady v podstatě nemůžou nic (hlavně ale, že od 16 můžou řídit), kluby zavírají ve 2 hodiny, sousedi na sebe hned volají polici a spoustu dalších věcí (uznávám, že my na to koukáme hlavně z toho "party stylu", ale větší svoboda tady rozhodně není). Večer jsme se pak rozhodly jet domů busíkem (jelikož se blížily další černé mraky a cesta na kole bez blatníků nás zrovna nelákala). A dobře jsme udělaly, protože už ve frontě na bus (alá Holešovice) začalo pršet.

V neděli jsme měly s Kájíkem na bazénu docela plno (asi si všichni museli vynahradit tu sobotu, kdy bylo zataženo), takže jsme musely po dlouhé době zase na chair (kde jsme se grilovaly jako kuřata, protože jsme stále bez slunečníku). Přetrpěly jsme i tu otravnou dětskou hru Marco Polo alias české "samá voda-hoří" a už jsme se těšily na večerní oslavu narozenin Brutála vol. 2  (tentokrát i s alkoholem). Party se zřejmě vydařila, jelikož druhý den se naše nocležnice Verča, skoro vydala domů na kole bez bot :-D 

V pondělí o offko (tentokrát bohužel bez Káti) jsme vyrazily do Great Falls Parku na vodopády (spíš teda vodopádky). A tady jsme se opět utvrdily v tom, že jsou Američani líní. Autem si zajedete až 100m před vyhlídky, které jsou od sebe cca 50m, dáte si piknik a jedete zase domů. My jsme se alespoň ještě vydaly na kratší tůru lesíkem podél řeky. Na večer jsme se pak přesunuly do Old Town Alexandria (kde v podstatě nic není :-D). Na takovém menším náměstíčku u fontány měl zrovna hrát orchestr plný vojáčků. Jenomže, když jsme tam dorazily my, všichni se rozutekli a dokonce i ta fontána přestala stříkat (docela pešek). Tak jsem se aspoň vyfotila u cedule King Street (to byl stejně ten hlavní důvod, proč jsme sem jely) a pak jsme se přesunuly dolů do přístavu (kde mimichodem kromě pár lodí, rádoby majáku a divnýho týpka, kterej se snažil o parkour, taky nic nebylo). Další naší zastávkou měl být National Harbor. Zadaly jsme do navigace nejkratší cestu a docela nás potěšilo, že je to jen 10 minut cest. Problém byl ovšem v tom, že neumíme chodit po vodě (jak si zřejmě Google Maps myslí), loď byla drahá, takže zase vyhrál lyft (škoda, že ta sleva 5$ na jízdu není nekonečná). V National Harboru jsme prošly hotelem Gaylodr (to prostě musíš, už kvůli názvu), koupily jsme si véču s sebou a šly čekat na západ slunce, který tady má být boží (a taky, že byl)!