New York

Ráno zase brzké vstávání, rychlé rozloučení s Marcelkou (které za všechno strašně moc děkujeme) a tradá do NY na poslední zastávku našeho roadtripu (po cestě nás ty americký šupáci postupně okradli asi o $22 za mýtné). Kája s Jančou jely vrátit ten náš tank a my s Káťou jsme postupně vytahaly všechny kufry a tašky do 3. patra (libovka). Ubytko přes airbnb je celkem v pohodě. Starý čtyřpatrový barák se schodištěm širokým tak akorát na jeden kufr. Koupelnu máme sice sdílenou s dalšími dvěma pokoji, které jsou na patře, ale to nějak dáme. Je tam super stará vana s barevným pruhovaným závěsem (ze kterého se Kátě motá hlava), asi nejtenší toaleťák ever (to snad není ani jedna vrstva) a okno, přes které na vás můžou koukat všichni sousedi okolo. Výhodou ale je, že máme hned za (papírovou) stěnou pokoj, takže si můžeme všichni pořád povídat (i když je jedna na záchodě).

První den v NY jsme začaly na Top of the Rock (vyhlídka v 67. patře), odkud je krásně vidět celý New York (hlavně teda Central Park a Empire State Building). Pokračovaly jsme na Times Square plné světelných reklam (nic moc teda), k hotelu Plaza (Kevin tam nebyl), kde jsme si koupily obídek to go a šly jsme to zakempit do Central Parku (to nejlepší místo na celém NY, kde na chvíli zapomenete v jakém šíleném městě vlastně jste). Zkoukly jsme show místních black guys (kteří přeskakovali lidi) a šly jsme hledat dům Carrie B. Dřív než jsme ho ale našly, objevily jsme Český národní dům (ambasáda) s restaurací. Doma budeme sice už za pár dní, ale Plzínka, tataráček a gulášek se prostě odmítnout nedaly (lepší véču jsme si ani přát nemohly)! Večer na pokoji jsme udělaly škatulata (abysme si každá vyzkoušely všechny postele, zejména tu super nafukovací matraci) a hurá načerpat síly na další den v tom přelidněném městě.

Úterní plány nám překazil ranní déšť (do kterého nemáme oblečení). Daly jsme si teda pohodičku (žádnej spěch) a vyrazily o hodinu později (než bylo v plánu). Metro bylo neskutečně narvané, ale (velice příjemný) pán nám oznámil, že takhle jezdí každý ráno (jeho smůla) a Welcome to New York. Šly jsme se podívat na památník 11. září (nečekala jsem, že mě to tak vezme) a jediný strom, který přežil atentát. Dále jsme pokračovaly k řece Hudson, odkud jsme jely ferry (zadarmiko) okolo Statue of Liberty (prostě socha no). Přes býka (s velkejma koulema) jsme došly až na Wall Street. Z Wall Street na Brooklyn Bridge a za dalších 20 ulic (docela štreka už) jsme si daly chvilku chillík u Flatiron (budova ve tvaru žehličky alá Harry Potter). Před Times Square (za tmy je mnohem hezčí) jsme byly svědky hasičské akce (tzn. pět aut, 20 hasičů a malý plamínek, který ani nebyl vidět). Den jsme završily na véče v Bubba Gump (výborný, ale drahý).

Středu jsme měly vyhrazenou na nákupíčky (nic zajímavýho). 

Návštěvu New Yorku bych zhodnotila tak, že super zážitek (jsem ráda, že jsem tu byla a viděla všechno na vlastní oči), ale ty lidi (divnolidi), přeplněný metro (když si myslíte, že už se tam nikdo nevejde, tak se tam ještě minimálně deset lidí narve), bordel, hluk... nic pro nás.

Teď už nás jen čeká dvacetičtyřhodinový zevling na letišti a v letadle (bude to náročný) a (krutý) návrat do reality.

PS: v sobotu se zase uvidíme PL, kamarádi :-D

Welcome to Canada

Sedmihodinová (a to nepočítám ty čůrací přestávky) cesta do Kanady celkem utekla. Čím víc jsme se blížily k hranicím, tím byla příroda krásnější (a zelenější). Rodinné farmičky, vinice, pole (ani ten smrad z krav nám nevadil, jak jsme byly rády, že konečně nevidíme jenom souš nebo přelidněné město). Marcelka, holek známá (která nás ubytuje v Torontu) nám objednala hotel na Niagárách, abysme si to prý užily a nikam nespěchaly (to si necháme líbit). Přijely jsme asi v 9, propašovaly jsme se do pokoje (jelikož byl psaný jen na 3 osoby) a hned jsme vyrazily prozkoumat městečko. K véče jsme si daly italské těstovinky (konečně změna) a pořádný pivo (S PĚNOU).

Ránko jsme si trošku přispaly (dvoudenní deficit už byl znát), daly jsme rychlou snídani v Tim Hortons (kde mají pravý hokejový kafe) a vyrazily jsme k vodopádům. Ulice, která k nim vede je lemovaná hospůdkami, krámky se suvenýry a strašidelnými hrady (to jsme moc nechápaly). Všechno je tady takové hezčí (než v USA), lidi jsou příjemnější a není to tady tak drahé (naše heslo zní - to jsou dolary kanadský, takže je to levnější). Vyfasovaly jsme červené pláštěnky (z usa strany měli hnusný modrý) a vypluly jsme pod vodopády. Byl to úžasný zážitek! Později odpoledne jsme pokračovaly do Toronta, kde na nás čekal krásný (a prázdný) baráček a hlavně český chleba (jak málo stačí ke štěstí).

Druhý den ráno se vrátila Marcelka a celý den nám dělala průvodce (a řidiče) po Torontu. Bylo super, že jsme konečně měly někoho s sebou, kdo nám o všem vyprávěl. Viděly jsme slavnou hokejovou halu (kde se právě hraje World Cup 2016), Rogers Centre (s vysouvací střechou, kde hraje místní baseballový tým Blue Jays), CN tower, kde se můžete nechat zavěsit (za skoro $200, takže nic pro nás), teplou čtvrť (kde žije teplá komunita), starou a novou city hall (která nás nejvíce zaujala nápisem Toronto, kde jsme se prostě musely vyfotit), Chinatown (taková holešovická tržnice, kde koupíte úplně vše) a pak jsme se kus projely po Yonge Street (což je nejdelší ulice, po které můžete jet 6 hodin a stále nebudete na konci). Toronto jako město je nádherné. Staré stavby střídají nové (a přitom se to nijak netlučou), je tam čisto, není tam tolik lidí (když se teda zrovna nehraje baseball nebo hokej) a hlavně, jsou tam pěkní chlapi! Když odpo vylezlo sluníčko, svezly jsme se ferry na nedaleký ostrov, odkud bylo krásně vidět celé Toronto. Od 5 hodin otevírali Martini Lounge (v 53. patře hotelu The One Eighty), kam nás chtěla Marcelka pozvat na pravé martini a ukázat nám Toronto shora. Štěstí nám ale nepřálo, jelikož byla restaurace zavřená kvůli svatbě (asi nějací chudáci). Paní na parkovišti (nějaká bitch z Etiopie) nás ale i tak nechala zaplatit parkoviště (prej jiná company). Popřály jsme jí teda hezký den a jely jsme do Park Hyatt´s ve snobácké čtvrti Yorville. Najít parkoviště nebylo ale úplně jednoduché, takže to Marcelka nakonec střihla jednosměrkou a předjela tak 10 aut, které čekaly frontu. Když jsme konečně našly volné místo (asi v -4. patře), přiběhl za námi týpek a poslal nás zase ven, že to prý není veřejné parkoviště  (sakra, vyhmátly nás). Parkly jsme to tedy o ulici dál, v lobby jsme se prodraly našňořenými (vůbec jsme si nepřišly blbě) svatebčany (ano, i tady byla svatba) a vyjely jsme do 18. patra do restaurace. Podle Marcelky to nebylo takové, ale pro nás byl i tohle zážitek (ještě aby ne, martini za více jak $20 na střeše luxusního hotelu, kam jsme vůbec nezapadaly). Po cestě z města jsme chytly pěknou traffic (zrovna totiž končil baseball a začínal hokej, takže úplně ta nejhorší kombinace), vyzvedly jsme u známé pesana Scruffa (asi jedinej pes na světě, kterej má podkus) a hurá domů na véču. Koupily jsme si totiž housky, český housky (i to stačí po pár měsících strávených v Americe).

San Francisco

Prokličkovaly jsme (trochu tetris) šestiproudovou dálnicí z LA a už jsme to drandily směr Sequioa National Park. Po dvou hodinách jsme dorazily k vjezdu (kde jsme zase dostaly mapičky) a odtud nás ještě čekala více jak půlhodinová cesta klikatými cestičkami (bylo nám pěkně špatně) kamsi do hor (taky ty sequioe nemůžou růst někde níž). Nahoře (na hoře) jsme se šly podívat k nejstarší sequoi (General Sherman), autem jsme se projely pod kmenem sequoie a pak jsme měly v plánu krátkou procházku k louce (pan šerif nám ji doporučil). Jenže už na parkovišti nás trochu vyděsily cedule, které varovaly na přítomnost medvědů a doporučovaly uschovat jídlo, cigarety (cože, medvědi kouřej?), pastu, sprcháč a další věci do plechových kontejnerů (fakt to tam ty lidi dávali). Nejistě jsme ušly pár kroků a pak nám došlo, že se vlastně všechny tak trochu bojíme (posery). Ani příručka, ve které psali, že po nich máme házet kameny a křičet (se asi zbláznili ne), nám moc nepomohla, takže jsme se zase otočily a jely raději pryč :-D Po cestě dolů se nám otevřel krásný výhled na západ slunce (škoda, že takový krásy nejdou zdokumentovat).

Noc jsme strávily na studentské koleji (docela luxuska) ve Fresnu. Budíček jsme měly tentokrát na 5:30 a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé jsme měly v ceně i snídani, která je prý brzo rozebraná (a že se tam po 6 vážně lidi hrnuly) a zadruhé jsme potřebovaly vyrazit brzo do Yosemit Valley (chtěly jsme mít konečně více času na ty krásy přírody). První zastávku jsme si udělaly na Glacier Pointu (odkud byl nádherný výhled) a pak jsme se vydaly dolů do údolí, kde jsme si daly kratší hike (ale i tak nám dala zabrat) k Vernal vodopádu. Tady jsme se pro změnu nebály medvědů (i když ti tam taky byli), ale veverek a pičmánků (kteří byli údajně nakaženi vzteklinou).

Cesta do San Francisca celkem utekla (akorát ta silnice snad byla ještě horší než u nás). Dalo nám celkem zabrat (v rámci našeho low budgetu) tam vybrat ubytování, ale nakonec jsme bookly motýlek v Oaklandu (předměstí SF). Když nám navigace ukazovala poslední 2 minuty do cíle a okolo nás byla jakási průmyslová zóna a divnolidi, začaly jsme se trochu bát, co že jsme to vybraly (za naše poslední dolary). Mezi tou špínou (nebo jak to nazvat) se najednou vyhoupl celkem pěkný (v této čtvrti něco jako palác) motel. Týpeček na recepci s námi mluvil jenom dírou přes sklo (teda spíš dirkou), kudy nám zároveň protáhl i čtvrtý ručník (chuťovka) a kartu od pokoje. Naházely jsme si věci dovnitř a vyrazily jsme si ulovit něco k jídlu (a to byl další nezapomenutelný zážitek). Čmoudi venku na nás troubili a houkali, takže jsme jenom vyběhly pro čínu (zřejmě maso z tučňáka, jelikož ho měli ve znaku), vedle do marketu koupit coronku (tohle prostě potřebovalo alkohol) a rychle zpět do motelu (a pořádně se zamknout).

Na další den jsme měly objednanou prohlídku Alcatrazu. Věděly jsme, že bude traffic, tak jsme vyrazily o více jak hodinu a půl dřív (jenže ani to nestačilo na cestu, která měla za běžného provozu trvat 20 minut). Káťa si v garážích trošku zadriftovala (místo totiž bylo až ve čtvrtém patře), popadly jsme batohy a daly jsme si ranní cardio. Bylo totiž 9:04 a nám se v 9:05 uzavíral boarding na loď. Doběhly jsme to jen taktak (ani jsme tomu nevěřily). Co se týče Alcatrazu je to hrozně zajímavé místo (dokonce jsme chvilkami litovaly těch vězňů). Potkaly jsme tady (zase) McLeaňáky (kteří měli prohlídku před námi) a společně jsme se pak šli podívat na Pier 39 (kde se na molu válí lachtánci). My s holkama jsme potom vyrazily na Golden Gate, projet si klikatou Lombard Street a na Twin Peaks, odkud jsme krásně viděly celé San Francisco. Shodly jsme se na tom, že SF je zatím nejkrásnější město, které jsme tady viděly (až na ty hippie divnolidi, kteří tam žijí). Ulice jsou z kopce do kopce (někdy jsme si myslely, že ten kopec prostě nevyjedem) a jsou lemované nádhernými baráčky.

Po probuzení, když jsme si kontrolovaly americký účet (už se těšíme na poslední výplatu), jsme zjistily, že já a Janinka jsme v mínusu (v Bank of America jsou docela kouzelníci, když během jedné noci dokážou z kladné částky udělat zápornou). Vše ale zavinila cruise, která nám po vylodění vrátila víc peněz a teď si je prostě vzala zpátky. Blbé je, že veškeré online bankovnictví se přepsalo a my teď vypadáme jako trubky, které prostě utrácely až do mínusu. No, uvidíme, jak to dopadne. Rozhodně si tím ale nenecháme pokazit poslední dny tady. Naše cesta pokračovala tak, že ze SF jsme autem přejely zpět do LA, odkud jsme letěly (domů) do DC (pro kufry a oslavit Kájíčka narozky). A jak ten den blbě začal, tak i pokračoval. Když jsme se všichni nalodili do letadla a vyjeli kousek z gatu, pan pilot nám po  chvíli oznámil, že máme poruchu a snaží se to opravit. Po hodině a půl konečně uznali (no to je dost), že se to opravit nedá a pustili nás ven, takže jsme se další půlhodinu zase všichni vyloďovali. Náhradní letadlo nám přistavili celkem rychle a mohli jsme vzhůru do oblak.

Po přistání jsme si jely pro další káru (GMC viď) a pak hned na Wellington (zapomněly jsme vrátit jedny klíče totiž) se na tajňačku osprchovat do posilky (zevláci). Původně jsme tady chtěly nakoupit něco teplejšího na sebe (na Niagárách to asi na kraťasy úplně nebude), ale když nejsou peníze (nejsou nákupy), takže jsme si udělaly chillík v autě. Byl to hezký pocit být zase zpátky tam, kde jsme strávily to úžasné léto (takový druhý domov). Jediné zvláštní bylo to, že tam, kde jsme jezdívaly na kole (na tý naší rozkládačce), jsme teď jezdily tím naším malým tankem. Večer jsme ze sebe udělaly kočičky (v rámci možností) a vyrazily jsme oslavit Kájíka narozky spolu se Strainerem, Draama a Black Mambou. Ráno zase budíček na 6 a tradá směr Niagáry (no dobře, zase tak rychlý to nebylo). Jelikož nám GUA stále neposlali poslední výplatu (a my už ji fakt potřebovaly), zkoušely jsme to ještě vyřešit, dokud jsme byly v Arlingtonu. Sekretářka (nebo co to je) Irina nás odkázala na samotného velkého šéfa JF. Vydaly jsme se tedy do kanclu a ups. Místo kanclu na nás čekaly jen holé stěny a cedulka na dveřích (alá černé ovce). Sehnaly jsme tedy další adresu a rozjely se tam (koho by napadlo, že budou mít kanceláře v rodinném domku). Všichni tam na nás koukali jako z jara (asi nečekaly, že je někdo schopný tam takhle přijet), ale do hodiny nám vystavili šeky (najednou to šlo) a my jsme byly zase čáva (a můžeme pokračovat v roadtripu).

Los Angeles

Týpeček, u kterýho jsme měly v LA spát vypadal po telefonu jako sympaťák (takže jsme byly docela natěšený, jak ve skutečnosti vypadá). Po cestě jsme se ještě stavily ve Walmartu pro piva (Plzeň bohužel neměli) a už jsme se nemohly dočkat normálního bytu (nikoliv motelu). Realita byla ovšem taková, že týpek (James) byl docela exot (s houpavou chůzí), byt byl typicky klučičí a pánem domu byla kočka Sugar (taková ta, která blbě kouká a furt pelichá). S Jamesem jsme si chvíli pokecaly (dost trapný), pak jsme se vymluvily na únavu a konečně šly spát. My s Janinkou jsme vyfasovaly gauče v obýváku (kožený, takže jsme se na ně pěkně nalepily v noci) a kočku (která asi umí mluvit).

Ráno jsme se rychle vypravily, (co nejmileji) odmítly Jamesovo pozvání na pláž (přece se nebudeme v LA celý den jenom válet) a vyrazily jsme na pořádnou snídani do IHOPu (výborný). Další naší zastávkou byla Griffith Observatory (odkud je hezký výhled na Hollywood sign) a Walk of Fame (ulice plná turistů, že ty hvězdy na chodníku nejsou ani vidět). Večer jsme jely na Malibu beach na západ slunce (kterej odtud nebyl ale vůbec vidět). Navíc tam bylo zataženo a foukal vítr, takže jsme se chvíli dívaly na místní surfaře (docela dobrý klůčci) a jely jsme na véču do Chipotle (ještě předtím jsme si teda koupily přehozy v TjMaxovi, protože byla fakt děsná kosa). Zpátky k Jamesovi jsme se moc netěšily (nevděčnice co), ale nakonec to už nebylo tak trapný (coronky nás hodily do náladičky) a navíc se vrátil domů i Jamesův spolubydlící (taky docela exot). Pak už nás jen čekala další noc s kočkou (třikrát hurá) a druhý den konečně na cruise (=nic nedělání).

Po vylodění z cruise jsme se vrátily zpět do LA na poslední chillík, půjčily jsme si novýho draka a další den už jsme zase vyrazily na roadtrip (měly jsme tady sice trávit dva dny, ale došlo nám, že už tady není co k vidění, tak vyrazíme raději zase do přírody). 

Cruise

Na letišti v Long Beach jsme vrátily naší káru, daly jsme tam chvilku chillík (konečně zase vajfáj), prošly jsme si letiště (nejmenší, co jsme kdy viděly) a kolem poledne jsme si volaly lyfta (což nebylo tak jednoduchý) směr přístav. Místní letiště totiž zřejmě podporuje místní taxi (samozřejmě předražené), takže jsme se musely táhnout až za plot letiště, odkud jsme si teprve mohly zavolat lyft (o více jak polovinu levnější). Týpeček byl navíc tak hodnej, že nám ještě po cestě zastavil pro víno (zjistily jsme totiž, že každá si na loď můžeme vzít jednu lahev, tak nevyužij toho).

Po kontrole a boardingu (chvíli to vypadalo, že nás tam ani nepustí) jsme si šly (konečně, po týdnu) vybalit věci a hned hurá na obídek (samozřejmě jsme se přežraly). Pak nás čekalo školení o evakuaci (kde jsme se především dozvěděly, jak se obléká záchraná vesta). Před véčou jsme si načly vínko (na zahřátí samozřejmě, neboť byla zima jako blázen) a v 8 už jsme s dalšími (46845689 tisíci) lidmi čekaly až se otevřou dveře jídelny. Trochu jsme se bály kdo s námi bude u stolu (a že budeme muset vést nějakou konverzaci), ale když k nám pak usadily pět šikmooček, byly jsme v klidu (navíc to byli ještě větší burani, než my).

Druhý den jsme měly zastávku na Catalina Islandu. Daly jsme si (velkou) snídani a šly jsme na loďku, která nás dovezla k přístavu. Ostrov byl tak velký, že hlavní ulici jsme prošly během 15 minut (tam i zpátky) a pak jsme tápaly, co dělat (byla celkem zima a penězma musíme šetřit). Nakonec vyhrál double kajak. Vestičky, vesla a hurá na moře. Asi je vám jasný, jaká to byla sranda (obzvláště, když jediná Kája byla na vodě). Nakonec to bylo v pohodě (nikdo se neudělal) a my s Janinkou jsme se tak sehrály, že nás uvidíte na dalších OH. Na lodi jsme pak daly menší pozdní obídek, vířivku, šlofíček a pak jsme se hodily do gala na gala večeři (to se ovšem nedalo říct o našich šikmookých spolusedících). V rámci gala večeru nám navíc k dezertu zatančili naši osobní číšníci (Emilio, Iputu a Ňůmen), což bylo naprosto boží.

Třetí den jsme strávily na Ensenadě, kterou jsme křížem krážem projely na růžovém (chtěli nám dát žlutý, ale my se nedaly) golfovém vozíku, který jel asi 10 km/h (do kopce se musel tlačit), takže jsme věčně brzdily dopravu. I tak jsme ale vzbudily velký obdiv u místních mexikánců. Prošly jsme si rybí trh (všude plno much a smrad) a pak jsme se vydaly na pláž (po cestě jsme potkaly další golfový vozík, takže jsme si nepřišly tak blbě). Před vrácením té růžové věci a návratem zpět na loď jsme se ještě stavily v místním obchoďáku (na zachůdek). A tady jsme si poprvý přišly trochu blbě. Nevíme, kde se ti lidi vzali (když venku jsou samí čmoudi), ale mezi navoněné paninky v kostýmku a uhlazené týpky v saku, jsme moc nezapadaly (a to ještě neviděly, v čem jsme přijely). Rychle jsme našly záchody, zabruslily jsme si (jako Sáblíková) po podlaze (byla super klouzavá) a co nejrychleji jsme zase vypadly. Na lodi nás zase čekal pozdní obídek, vířivka (na zahřátí), šlofíček a zase přípravy na večer. Pan kapitán se zřejmě přes den picnul někde na baru (a neudržel kormidlo), protože se to s námi houpalo (pěkně nepříjemný) celý večer.

Ráno jsme se probudily do stejné houpačky (ve které jsme večer usínaly). To nás ovšem neodradilo od pořádné snídaně (od zítra budeme zase bez jídla, tak toho musíme využít). Poslední den jsme nikde zastávku už neměli (vracely jsme se pomalu zpět do LA), takže jsme si vypraly (na druhou polovinu cestování) a pak se šly vyvalit k bazénu (konečně trochu svítilo sluníčko).

Až na to občasné nepříjemné houpání a špatně objednané počasí, byla plavba super (hlavně to jídlo). Naši číšníci byli úžasní a pokojská Ífa byla strašně milá (až na to, že nám furt schovávala pyžama a zastrkávala peřiny pod matraci).

Národní parky

Díky časovému posunu jsme najely na domácí (pracovně školní) režim a opět vstáváme v 7 hodin (aniž bysme chtěly). Nakoupily jsme si sváču a vyrazily jsme směr Hoover Dam (prostě přehrada, nic pro nás). Hodily jsme pár selfíček a pokračovaly jsme dál na Grand Canyon. Paní šerifka nám podle našich časových možností (které byly velice omezené) doporučila trasu a místo, odkud je vidět krásný západ slunce. Shuttel jsme vystřídaly za chůzi a chůzi zase za shuttel, až jsme dorazily na místo určení. Po cestě jsme samozřejmě udělaly asi tisíc fotek, otestovaly svůj strach z výšek a dokonce jsme potkaly i srnky (nebo co to bylo). Cestou na hotel jsme zažívaly asi ještě větší strach, než když jsme seděly na okraji skály nad canyonem. Všude tma jako v ..., žádná auta a okolo jen poušť a hory a maringotky indiánů (no prostě jako ve filmu Hory mají oči).

Ránko jsme se napucly na snídani (byla v ceně, tak neber to) a hned jsme zase vyrazily na roadtrip. Navigace nás zavedla do ještě větší In The Middle of Nowhere, kde nebyl ani signál (natož nějaká civilizace). Jinak cestování tady probíhá asi tak, že jedete 100 mil rovně, poté odbočíte (na jediné křižovatce široko daleko) a jedete dalších 100 mil až na místo. Jelikož jsme si potřebovaly booknout další hotel/motel na večer, zajely jsme do nejbližších zlatých obloučků na wifi (a menší svačinu of course). Očividně to bylo jediné místo se signálem a wifi, jelikož jsme se tady potkaly i s našimi McLeaňáky. Motel jsme zarezervovaly a pokračovaly jsme dál v cestě na Monument Valley. K tomu (asi jako ke všemu) můžu jen říct, že nádhera. Akorát  jsme se (s naším bílým drakem) nemohly projet po tý červený antuce mezi další skály (jelikož nás čas tlačil). Za půl hodinky už jsme si to zase frčely k Antelope Canyon. Naplánovaný jsme to sice měly parádně a myslely jsme, jak stíháme, ale přejezd přes časová pásma nás trošku vylekal (nojono jedna inženýrka a tři skoro inženýrky). Naštěstí se nám čas vrátil z 5 na 4 a my jsme tak dorazily hodinu před zavíračkou (akorát na poslední prohlídku). Chvíli to vypadalo jako totální opruz, jelikož nás týpek (průvodce) furt hlídal a před vším nás varoval, ale pak si půjčil naše telefony a udělal nám fotky jako z googlu (no prostě boží). Při cestě na motel jsme zažily další adrenalinek. Okolo byly jen lesy (zase) a stáda srnek (u silnice, ale i na silnici). Věděly jsme, že dorazíme pozdě (a tady prostě po desáté už nevaří), tak jsme zkusily náš oblíbený UberEats (jenže ten tady prej ještě nezavedli). Skončily jsme alespoň v mexické restauraci po cestě a do motelu jsme zavolaly, že přijedeme déle.

Další den nás čekal Bryce Canyon, Zion a pak šestihodinová cesta do Los Angeles. V 8 ráno jsme se vykýblovaly z motelu do příjemných 4 stupňů (akorát na ty kraťasy a tílka, co jsme měly na sobě) a vyrazily jsme směr Bryce Canyon. Paní šerifka ve visitor centru nám pomohla vybrat trasu (časově nenáročnou) a potěšila nás informací, že teplota stoupne (no už aby to bylo). Když jsme scházely dolů klikatou červenou cestičkou Navajo Trail, potkaly jsme několik lidí trmacejících se nahoru (blázni, proč nejdou tou druhou stranou). Když jsme došly úplně dolů a usadily jsme se na malou pauzičku (a konečně jsme si sundaly mikiny), přišla za námi další paní šerifka a oznámila nám, že druhá strana stezsky je uzavřená a musíme se tak vrátit stejnou cestou zpět nebo jít jinou stezskou (jenže na to nebyl čas). Takže nám nezbylo nic jiného, než se zase vyšplhat do toho šílenýho (dalo by se to říct i jinak) kopce (stejně jako ti blázni před námi). Přesně podle časového plánu jsme dorazily do Zion Natonal Park. Od vjezdu jsme jely asi pět kilometrů klikatou a úzkou cestičkou mezi skalami až k visitor centru. Spolu s panem šerifem jsme zase vybraly vhodnou stezsku (asi hodinovou na konci které je vodopád) a hned jsme spěchaly na shuttel, který nás odvezl dál. Asi po patnácti minutách chůze jsme došly k vodopádu (nebo teda spíš k větší spršce, jelikož byla letos velká vedra a vodopád je vyschlý). Cesta zpátky (z kopce) byla ještě kratší, takže jsme si po cestě do LA mohly alespoň dovolit delší obědovečeři. Po půlnoci (jako na koni) jsme konečně dorazily do LA, kde jsme měly zařízené ubytování u známého Káti kamarádky, ale o tom zase v příštím článku.

Příští zastávka Las Vegas

V úterý ráno nás čekal finální úklid a kolem poledne už jsme vyrážely do Baltimoru na letiště (road trip začíná). Mezipřistání v Charlotte bylo zase docela komické. První moje slova po vylodění z letadla byla "Tak tady je to pěkně hnusný" (asi miliarda lidí a šílenej koberec). To ovšem nebylo to nejsmutnější, jelikož jsme v zápětí zjistily, že máme dvouhodinové zpoždění (to to začíná). Patnáct minut nám trvalo, než jsme se doplazily k našemu gatu (skoro jsem zapomněla, jak je to super, tahat ty těžký příručáky) a tam jsme to rezignovaně zakempily (doufaly jsme, že na celejch těch 5 hodin). Po dvou hodinách jsme se ale zase stěhovaly na jiný gate (samozřejmě na druhou stranu letiště). Jinak perlička z letiště, je to tady jako v Jurskym parku (furt tady jezděj autíčka, který vozej líný lidi a příšerně pípaj). 

Druhý čtyřhodinový let celkem utekl (i bez toho jídla, který nám nedaly) a než jsme se nadály, už jsme přistávaly v Las Vegas (letěla s náma i další československá skupinka lifeguardů). Z letiště jsme jely shuttelem rovnou pro auto a do hotelu jsme dorazily po půlnoci (opět jsme měly pokoj jenom pro 2, takže jsme zase musely být strašně nenápadný). Btw kdyby to někoho zajímalo, tak náš hotel se jmenoval Circus Circus (a i tak vypadal). Rychle pro něco k jídlu (mekáč byl prostě nejblíž) a spát (po čtyřech měsících pořádná postel). 

Ránko jsme si daly pohodičku (budíček na 10) a královskou (čti americkou) snídani v Denny's. Pak už nás konečně čekal Las Vegas Strip (ta slavná ulice plná hotelů) v krásných 37 stupních. Musim uznat, že je to tady jako v jiném světě. Z Benátek jste za 3 minuty u London Eye, za další 3 minuty v Paříži u Eiffelovky a pak vás vlak z hradu Excalibur odveze až do egyptské pyramidy. Jinak je všude plno exotů, bezdomovců, lehčích holek apod., ale zase tady můžete pít alkohol i na ulici (no konečně). Spolu s McLeaňákama (kteří začínají svůj road trip taky v LV) jsme zašli na horskou dráhu v hotelu (New York) za neskutečnejch $14 (ale tak coo, nebudeme na sobě šetřit). Na konci Stripu (asi hodina a půl cesty) nás už čekal welcome sign. Fronta na fotku byla nekonečná, ale protože jsme chytrý český holky, stouply jsme si ze strany (kde jsme nikomu nepřekážely a zároveň se nedalo říct, že předbíháme) a za 10 minut jsme měly selfíčka hotový. V hotýlku jsme si pak zašly na rychlovku do bazénu (okouknout místní plavčíky, katastrofa) udělat nějaký ty podvodní fotky s GoPro (taky katastrofa). Na večer byly původně velký plány (fontána u Belagio a vyhlídka na noční Vegas), ale díky únavě jsme zvládly sjet jenom dolů do casina, naházet tam dolárky a chudý se vrátit do pokoje.

                   

 

 

Týden poslední, část 2.

V pátek jsme měly s Kájíkem v práci docela srandu (asi jsme ještě měly nějaký to promile na žíle z naší goodbye party). Trochu jsme se prospaly (je docela příjemný spát za peníze) a večer hurá na další party. Tentokrát to byla BBQ party u Vokurek (a Fffilipa) v Newportu. Nakonec z toho bylo takové příjemné posezení s kytárkou a dobrým jídlem.

Na víkend všichni strašili s tornádem z Floridy. Moc vážně jsme to nebraly, protože američani všechno moc přeháněj (a měly jsme pravdu). Každopádně se slušně ochladilo (že i v mikinkách nám byla ziminka), ale ani to pár lidí od koupání neodradilo (blázni). Večer rychlé přípravy (trocha přemlouvání, protože už je to fakt náročný) a hurá na poslední party v havaj stylu. Jak to jen popsat.. někdo se opil, někdo se nudil, někdo usnul, někdo brečel, někdo se zamiloval... prostě taková ta klasika :-D. Ani místní policie nechyběla.

V neděli večer probíhalo velké balení a úklid apartmánu (nic záživného, i když i u toho jsme se zasmály). Pondělní Labor Day (poslední pracovní den) jsme si hodlaly naplno užít. Žádné zapisování lidí, žádné měření vody... Hned ránko jsme si (konečně) skočily z chairu a zaplavaly si na back boardu (a další takový ty věci, který vás celý léto strašně lákaj, ale nemají se dělat) a pak už jsme si jenom hodily nožky hore a pohoda jahoda. V pozdějších hodinách došlo i na coronku (musely jsme to trochu zapít) a smutnění. Občas na tom bazénu byla sice nuda a odpočítávaly jsme minuty do zavíračky, ale i tak nám to tady přirostlo k srdci. Žabák s malým žabákem, kvůli krerým jsme tady byly fakt až do 8. Černošla Ellinka, která se bála vody a teď už tam i sama skočí. Roztomilouš Tyler, kterej se naučil plavat. Šéfova žena (z Rrrr) s mimčem. Žížalák, kterej nás vždy informoval o počasí.To, jak jsme se každý ráno zasekly s back boardem v chodbě (protože se to tam prostě nedalo vytočit). To, jak jsme to při každém vacumování narvaly tyčí do stromu a do lampy (protože je to tak dlouhý, že se to prostě nedá ovládat). To, jak jsme si pokaždý div neurvaly šlapku u kola o ty dvojitý vchodový dveře (nevim, proč tady nemůže bejt vrátnej :-D). To, jak jsme si na tajňáka chodily podzemním vchodem do bufíku pro večeři. To, jak se někteří nenaučili za celý léto zdravit a zapisovat (tupci). To, jak vtipně jsme lezly na chair (ono to prostě jinak nešlo). To, jak nám tady každej den lítal červeňák a hopsala veveruška. To, jak jsme občas z nudy krmily mravence. To, jak se nám vždycky zamotala tuba do židle (že kdybysme běžely někoho zachraňovat tak s sebou vezmem i tu židli). To, jak se tady občas lidi snažili strašně nenápadně kouřit a pít ze skla (asi jsme úplně blbý). To, jak každá věc měla svoje místo (my víme, jsme hrozný puntičkářky). Ty zážitkový jízdy na kole (kdy jsme se bály o svůj život). No prostě a jednoduše, bude se nám stýskat!

Večer nás čekalo dobalování a douklízení a druhý den už mohl konečně začít náš road trip po západě.

Týden poslední, část 1.

A je to tady, poslední týden (na fňukání je ale ještě čas). Na pondělní day off jsme původně plánovaly chillík, ale když nám došlo, že je to naše poslední volno před cestováním a my nemáme ještě spoustu věcí (u kterých jsme si furt říkaly, času dost), musely jsme chtě nechtě (opravdu se nám ani moc nechtělo) nakupovat. Ještě předtím jsme se teda stavily v Bobině na snídani (kde jsme z těch přeslazených palačinek a vaflí a ještě víc přeslazenýho milkshake dostaly málem záchvat). No a jak už tomu bývá, když něco potřebujete, tak to zásadně neseženete :-D (snad to v tý Kanadě zvládneme i bez bundy no). Za to jsme si ale koupily jiné (moc) užitečné věci (klasika).

V úterý ráno (zase před prací) nás čekala prohlídka Pentagonu. Naší nechuť brzkého vstávání ještě podpořila nechuť tam vůbec jít. S tím, že to bude voser, jsme počítaly (už když jsme si to měsíc dopředu rezervovaly), ale když nám den před tím napsali, že nemůžeme mít v bahotu zbraně a ostré předměty (nečekaně), ale ani jídlo a pití... a vlastně ani ten samotný batoh bysme neměly mít (a to jako fakt) a musíme tam být o hodinu dříve (kvůli bezpečnostní prohlídce samozřejmě), nějak se nám tam už vůbec nechtělo. Ale tak co, máme to po cestě do práce a třeba tam potkáme svýho budoucího manžela (je tam přece plno vojáčků). Vyrazily jsme o chvíli dřív, abysme si mohly dát věci na bazén a do Pentagonu už jít jenom s malou kabelkou a potřebným minimem (peněženka a telefon). Bezpečnostní prohlídka byla docela v pohůdce, nic velkýho (i když ten pocit, že vás při sebemenší blbosti může někdo zastřelit, tam furt byl). V čekací místnosti jsme udělaly první a poslední povolené fotky, povinně jsme se napily, vyčůraly (protože oboje je během prohlídky zakázano), prošly si gift shop (propiska ve tvaru samopalu byla fakt lákavá, ale nekoupily jsme nic) pak už jsme jen čekaly na povel. Asi 10 minut před 9 přišel týpek, začal na nás řvát (nevim, proč ty vojáci musej tak křičet), nahnal nás do místnosti, kde nám byla vysvětlena pravidla (jakože po eskalátoru se jezdí vpravo) a pak už jsme mohly konečně vyrazit na prohlídku. Naším průvodcem byl mladý sympatický a (ještě ke všemu) vtipný vojáček. Sice na nás teda taky trochu křičel, ale to jsme mu za ty jeho fun facts odpustily. Navíc celou dobu šel pozadu, chudák (zajímalo by nás, jestli z toho taky dělaj zkoušky :-D). Jinak co se týče samotné prohlídky... dozvěděly jsme se, kolik je tam lidí a oken, že tam mají slušnej nákupák (od jídla a oblečení, přes banku, až po květinářství) a spoustu dalších (jistě zajímavých) informací, kterým jsme ale moc nerozuměly (ať už kvůli jazyku nebo proto, že o historii Ameriky fakt moc nevíme).

                    

Středa, obyčejný den na bazéně, který vůbec neutíkal (ale fakt vůbec). V podvečer ovšem přišla ta nejlepší zpráva ever (něco, v co jsme všechny tajně doufaly celý pobyt). Rozšláplá podala výpověď a už zítra se stěhuje!!! Nechci být zlá, ale ta holka byla vážně k ničemu. Kvůli nemocným zádům nemohla jezdit na kole (což dopředu nikomu neřekla) a vyfoukla tak Janince bazén, na který mohla jezdit autobusem. Na bazénu nedělala v podstatě nic (kromě toho, že si povídala s lidma). Díky svým zádům totiž nemohla tahat back board, lehátka a dokonce ani neuměla otevřít chlorinátor (doteď je nám záhadou, jak mohla udělat plavčické zkoušky a hlavně, jak by někomu poskytovala CPR). Doma toho ale dělala ještě míň. Věčně někde ležela krabice od pizzy nebo zbytky jídla (dokud to Milica za ní nevyhodila). Koš nevynesla ani jednou, vysavače (takovej pěknej červenej ďábel) si za celý tři měsíce asi nevšimla. Neustále zapomínala zamykat nebo nechala celý den otevřený balkon. Bála se tmy, ale zároveň asi i světla, protože rozsvíceno bylo 24 hodin. A co se týče koupelny, tak tam nám maximálně tak leštila vanu, protože kdo šel do sprchy po ní (když se teda po hodině uráčela vypadnout), měl co dělat, aby tam nehodil záda, jak se mu rozjížděli nohy. Jediný, co jí šlo dost dobře, bylo pištění, děsivý mávání, strašnej smích a hlavně vytáčení nás.... Doufám, že si už umíte představit, jakou radost jsme z téhle zprávy měly.

Na čtvrtek byla naplánovaná menší (česká) goodbye party u nás na rooftopu. Jenže místo menší party to byla větší (mezinárodní) party a místo na rooftopu se to konala u nás na apartmánu (jelikož samozřejmě pršelo). Chvilku jsme měly s holkama obavy, jak se tam vejdem, co na to budou říkat sousedi a jak to bude zvládat na A/C. Apartmán se ale ukázal jako nafukovací (hlavně teda náš balkon), sousedi si nestěžovali (divný), akorát ta klimoška to moc nezvládala (ale s tím se počítalo). Navíc jsme konečně s Kájou zkusily to slavné Four loko (které vám údajně stačí jedno, dvě). A musíme uznat, že to fakt maká :-D Fffilip vzal kytárku (kterou teda už bere všude povinně s sebou) a zpívalo se (jako u táboráčku). Samozřejmě jsme si dali i naši lifeguarďáckou hymnu, kterou musel slyšet celej Wellington, protože když začne zpívat skoro 30 lidí v jednu v noci... (nechtěla bych být náš soused). No a v 5 už jsme ulehaly do postele (hezky pěkně za 4 hodiny do práce) s pocitem, že se to sakra povedlo (na tuhle bandu super lidí budu ráda vzpomínat).

Další storky z bazénu

Po měsíci jsme se už docela smířily s tím, že tekutý chlor do konce sezóny prostě nedostaneme. Dokonce jsme si už i nacvičily tahání barelu shocku (kterej je těžkej jako debil) nahoru k bazénu. Dole v lifeguard roomu se totiž otevírat nedá, jelikož už při prvním otevření máte pocit, že se udusíte (to se nám už málem povedlo) a my (do toho našeho mega bazénu) musíme dát alespoň 7 odměrek (a to bysme se tam fakt udusily). Takže jsme raději posilovaly naše tricáčky a bicáčky (a nevim co všechno ještě) a tahaly jsme to nahoru. Ono to navíc působí na ty lidi trochu děsivě (což je účel), když do toho bazénu něco sypete a ještě ke všemu vypadáte jako profíci, který tomu fakt rozuměj :-D. Každopádně jednoho krásnýho dne přišel týpek (vypadající jako český zedník) a ptal se, kde je pump room, že nám veze chlor. My s Kájou nadšený, že můžene už zase jenom zmáčknout čudlík a za dvě hodiny budeme mít chlor na ideální hladině. Jenže ono nic (ani po pěti hodinách). Pro změnu přestal fungovat chlorinator (paráda). Dva dny jsme čekaly, jestli někdo od GUA přijede na opravu (naivita), ale nakonec to zlatý český ručičky Kájika opravily.

Každej plavčík se raduje, když začne pršet nebo přijde bouřka (už nám to Yes! pákrát ujelo). Ono je to sice fajn v tom, že všichni lidi z bazénu utečou a vy můžete jít do lifeguard roomu koukat na filmy nebo v našem případě do lobby na telku. Dobrý je i to, že máte konečně výmluvu na to, proč nejet domů na kole (když vás to teda nechytne až po cestě)  a můžete si s čistým svědomím a vědomím zavolat UBERa. Jenže když se to fakt povede, tak druhej den váš bazén vypadá jako po výbuchu. Skimry plný bordelu až po okraj (že se tam bojíte šáhnout, aby vás něco nekouslo :-D), popadaný stany, leháka v bazénu (u holek na rooftopu jsou sice přivázaný lanem, ale to nic nebrání tomu, aby alespoň visely přes zábradlí), na hladině plno listů a růžovejch kvítků (který jsou sice krásný na stromě, ale v bazénu už tolik ne) a dno je prostě černý. Poslední takovej úklid nám s Kájou zabral dvě hodiny (a to na to jsme dvě).

Když rozjel health inspektor druhé kolečko po bazénech, začaly jsme být zase trochu větší poctivky. I tak byl ale jeho příchod trochu nečekaný (koho by napadlo, že přijde už v poledne). Naštěstí už to nebyl ten postrach Jacob (toho totiž už vykopli), ale takovej týpeček s culíkem. Furt nám opakoval, že je hodnej a nechce nás nijak trápit (to je taky rozumný) a i telefony v ruce nám odpustil (akorát nám doporučil, aby vždy alespoň jedna dávala pozor). Paradoxně ho zajímaly úplně jiné věci, než Jacoba (například lékánička ho nezajímala vůbec, ale pH jsme musely měřit třikrát). Pavučině na chairu se jenom zasmál (tak už jsme tam dlouho nebyly noo) a zase jel. A nám teď začala pravá pohodička :-D

Tohle sice není tak úplně z bazénu, ale musím se s vámi o to podělit. Celý léto jsme mívaly večer na W otevřený balkon a  dovnitř nám vlítla maximálně tak můra. Jenže teď zřejmě přišlo období cikád a každej den se nám tam snaží nějaká dostat. Jsme sice samostatné ženy, které si umí poradit, ale když nám po obýváku (v tom lepším případě) lítá a bzučí taková velká kráva, jsme tak trochu v koncích. Minule nás nakonec zachránil thajský chlapec, kterého povolala naše Milica (srbská spolubydlící). Jenže tentokrát se o záchranu (samozřejmě naši, nikoliv cikády) pokusila Janinka. Ruku si obalila papírovými utěrkami a snažila se ji chytit. Tato snaha ale skončila řevem (a to jak cikády, tak Janinky), zavřením se Milici v pokoji a úprkem mě a Káji z kuchyně, kam ta svině vlítla. Jako další záchranář byl povolán Polo (alias Marco Polo, krycí jméno pro srbského chlapce Marka). Všichni jsme společně prohledali celou kuchyň (teda kromě Milici, která si stále udržovala svůj pěti metrový odstup), ale nic jsme nenašli. Polo naši nabídku na přespání bohužel nepřijal (kdo by taky chtěl spát s takovejma hysterkama) a my tak dál zůstaly na pospas tý velký věci. Nakonec se našla na lednici, nohama vzhůru, takže Janinka využila situace (napravila tak svou reputaci), nabrala ji do kelímku a šup s ní na balkon. Myslím, že do konce pobytu ten balkon už neotevřeme :-D