Díky časovému posunu jsme najely na domácí (pracovně školní) režim a opět vstáváme v 7 hodin (aniž bysme chtěly). Nakoupily jsme si sváču a vyrazily jsme směr Hoover Dam (prostě přehrada, nic pro nás). Hodily jsme pár selfíček a pokračovaly jsme dál na Grand Canyon. Paní šerifka nám podle našich časových možností (které byly velice omezené) doporučila trasu a místo, odkud je vidět krásný západ slunce. Shuttel jsme vystřídaly za chůzi a chůzi zase za shuttel, až jsme dorazily na místo určení. Po cestě jsme samozřejmě udělaly asi tisíc fotek, otestovaly svůj strach z výšek a dokonce jsme potkaly i srnky (nebo co to bylo). Cestou na hotel jsme zažívaly asi ještě větší strach, než když jsme seděly na okraji skály nad canyonem. Všude tma jako v ..., žádná auta a okolo jen poušť a hory a maringotky indiánů (no prostě jako ve filmu Hory mají oči).
Ránko jsme se napucly na snídani (byla v ceně, tak neber to) a hned jsme zase vyrazily na roadtrip. Navigace nás zavedla do ještě větší In The Middle of Nowhere, kde nebyl ani signál (natož nějaká civilizace). Jinak cestování tady probíhá asi tak, že jedete 100 mil rovně, poté odbočíte (na jediné křižovatce široko daleko) a jedete dalších 100 mil až na místo. Jelikož jsme si potřebovaly booknout další hotel/motel na večer, zajely jsme do nejbližších zlatých obloučků na wifi (a menší svačinu of course). Očividně to bylo jediné místo se signálem a wifi, jelikož jsme se tady potkaly i s našimi McLeaňáky. Motel jsme zarezervovaly a pokračovaly jsme dál v cestě na Monument Valley. K tomu (asi jako ke všemu) můžu jen říct, že nádhera. Akorát jsme se (s naším bílým drakem) nemohly projet po tý červený antuce mezi další skály (jelikož nás čas tlačil). Za půl hodinky už jsme si to zase frčely k Antelope Canyon. Naplánovaný jsme to sice měly parádně a myslely jsme, jak stíháme, ale přejezd přes časová pásma nás trošku vylekal (nojono jedna inženýrka a tři skoro inženýrky). Naštěstí se nám čas vrátil z 5 na 4 a my jsme tak dorazily hodinu před zavíračkou (akorát na poslední prohlídku). Chvíli to vypadalo jako totální opruz, jelikož nás týpek (průvodce) furt hlídal a před vším nás varoval, ale pak si půjčil naše telefony a udělal nám fotky jako z googlu (no prostě boží). Při cestě na motel jsme zažily další adrenalinek. Okolo byly jen lesy (zase) a stáda srnek (u silnice, ale i na silnici). Věděly jsme, že dorazíme pozdě (a tady prostě po desáté už nevaří), tak jsme zkusily náš oblíbený UberEats (jenže ten tady prej ještě nezavedli). Skončily jsme alespoň v mexické restauraci po cestě a do motelu jsme zavolaly, že přijedeme déle.
Další den nás čekal Bryce Canyon, Zion a pak šestihodinová cesta do Los Angeles. V 8 ráno jsme se vykýblovaly z motelu do příjemných 4 stupňů (akorát na ty kraťasy a tílka, co jsme měly na sobě) a vyrazily jsme směr Bryce Canyon. Paní šerifka ve visitor centru nám pomohla vybrat trasu (časově nenáročnou) a potěšila nás informací, že teplota stoupne (no už aby to bylo). Když jsme scházely dolů klikatou červenou cestičkou Navajo Trail, potkaly jsme několik lidí trmacejících se nahoru (blázni, proč nejdou tou druhou stranou). Když jsme došly úplně dolů a usadily jsme se na malou pauzičku (a konečně jsme si sundaly mikiny), přišla za námi další paní šerifka a oznámila nám, že druhá strana stezsky je uzavřená a musíme se tak vrátit stejnou cestou zpět nebo jít jinou stezskou (jenže na to nebyl čas). Takže nám nezbylo nic jiného, než se zase vyšplhat do toho šílenýho (dalo by se to říct i jinak) kopce (stejně jako ti blázni před námi). Přesně podle časového plánu jsme dorazily do Zion Natonal Park. Od vjezdu jsme jely asi pět kilometrů klikatou a úzkou cestičkou mezi skalami až k visitor centru. Spolu s panem šerifem jsme zase vybraly vhodnou stezsku (asi hodinovou na konci které je vodopád) a hned jsme spěchaly na shuttel, který nás odvezl dál. Asi po patnácti minutách chůze jsme došly k vodopádu (nebo teda spíš k větší spršce, jelikož byla letos velká vedra a vodopád je vyschlý). Cesta zpátky (z kopce) byla ještě kratší, takže jsme si po cestě do LA mohly alespoň dovolit delší obědovečeři. Po půlnoci (jako na koni) jsme konečně dorazily do LA, kde jsme měly zařízené ubytování u známého Káti kamarádky, ale o tom zase v příštím článku.
Žádné komentáře:
Okomentovat