A je to tady, poslední týden (na fňukání je ale ještě čas). Na pondělní day off jsme původně plánovaly chillík, ale když nám došlo, že je to naše poslední volno před cestováním a my nemáme ještě spoustu věcí (u kterých jsme si furt říkaly, času dost), musely jsme chtě nechtě (opravdu se nám ani moc nechtělo) nakupovat. Ještě předtím jsme se teda stavily v Bobině na snídani (kde jsme z těch přeslazených palačinek a vaflí a ještě víc přeslazenýho milkshake dostaly málem záchvat). No a jak už tomu bývá, když něco potřebujete, tak to zásadně neseženete :-D (snad to v tý Kanadě zvládneme i bez bundy no). Za to jsme si ale koupily jiné (moc) užitečné věci (klasika).
V úterý ráno (zase před prací) nás čekala prohlídka Pentagonu. Naší nechuť brzkého vstávání ještě podpořila nechuť tam vůbec jít. S tím, že to bude voser, jsme počítaly (už když jsme si to měsíc dopředu rezervovaly), ale když nám den před tím napsali, že nemůžeme mít v bahotu zbraně a ostré předměty (nečekaně), ale ani jídlo a pití... a vlastně ani ten samotný batoh bysme neměly mít (a to jako fakt) a musíme tam být o hodinu dříve (kvůli bezpečnostní prohlídce samozřejmě), nějak se nám tam už vůbec nechtělo. Ale tak co, máme to po cestě do práce a třeba tam potkáme svýho budoucího manžela (je tam přece plno vojáčků). Vyrazily jsme o chvíli dřív, abysme si mohly dát věci na bazén a do Pentagonu už jít jenom s malou kabelkou a potřebným minimem (peněženka a telefon). Bezpečnostní prohlídka byla docela v pohůdce, nic velkýho (i když ten pocit, že vás při sebemenší blbosti může někdo zastřelit, tam furt byl). V čekací místnosti jsme udělaly první a poslední povolené fotky, povinně jsme se napily, vyčůraly (protože oboje je během prohlídky zakázano), prošly si gift shop (propiska ve tvaru samopalu byla fakt lákavá, ale nekoupily jsme nic) pak už jsme jen čekaly na povel. Asi 10 minut před 9 přišel týpek, začal na nás řvát (nevim, proč ty vojáci musej tak křičet), nahnal nás do místnosti, kde nám byla vysvětlena pravidla (jakože po eskalátoru se jezdí vpravo) a pak už jsme mohly konečně vyrazit na prohlídku. Naším průvodcem byl mladý sympatický a (ještě ke všemu) vtipný vojáček. Sice na nás teda taky trochu křičel, ale to jsme mu za ty jeho fun facts odpustily. Navíc celou dobu šel pozadu, chudák (zajímalo by nás, jestli z toho taky dělaj zkoušky :-D). Jinak co se týče samotné prohlídky... dozvěděly jsme se, kolik je tam lidí a oken, že tam mají slušnej nákupák (od jídla a oblečení, přes banku, až po květinářství) a spoustu dalších (jistě zajímavých) informací, kterým jsme ale moc nerozuměly (ať už kvůli jazyku nebo proto, že o historii Ameriky fakt moc nevíme).
Středa, obyčejný den na bazéně, který vůbec neutíkal (ale fakt vůbec). V podvečer ovšem přišla ta nejlepší zpráva ever (něco, v co jsme všechny tajně doufaly celý pobyt). Rozšláplá podala výpověď a už zítra se stěhuje!!! Nechci být zlá, ale ta holka byla vážně k ničemu. Kvůli nemocným zádům nemohla jezdit na kole (což dopředu nikomu neřekla) a vyfoukla tak Janince bazén, na který mohla jezdit autobusem. Na bazénu nedělala v podstatě nic (kromě toho, že si povídala s lidma). Díky svým zádům totiž nemohla tahat back board, lehátka a dokonce ani neuměla otevřít chlorinátor (doteď je nám záhadou, jak mohla udělat plavčické zkoušky a hlavně, jak by někomu poskytovala CPR). Doma toho ale dělala ještě míň. Věčně někde ležela krabice od pizzy nebo zbytky jídla (dokud to Milica za ní nevyhodila). Koš nevynesla ani jednou, vysavače (takovej pěknej červenej ďábel) si za celý tři měsíce asi nevšimla. Neustále zapomínala zamykat nebo nechala celý den otevřený balkon. Bála se tmy, ale zároveň asi i světla, protože rozsvíceno bylo 24 hodin. A co se týče koupelny, tak tam nám maximálně tak leštila vanu, protože kdo šel do sprchy po ní (když se teda po hodině uráčela vypadnout), měl co dělat, aby tam nehodil záda, jak se mu rozjížděli nohy. Jediný, co jí šlo dost dobře, bylo pištění, děsivý mávání, strašnej smích a hlavně vytáčení nás.... Doufám, že si už umíte představit, jakou radost jsme z téhle zprávy měly.
Na čtvrtek byla naplánovaná menší (česká) goodbye party u nás na rooftopu. Jenže místo menší party to byla větší (mezinárodní) party a místo na rooftopu se to konala u nás na apartmánu (jelikož samozřejmě pršelo). Chvilku jsme měly s holkama obavy, jak se tam vejdem, co na to budou říkat sousedi a jak to bude zvládat na A/C. Apartmán se ale ukázal jako nafukovací (hlavně teda náš balkon), sousedi si nestěžovali (divný), akorát ta klimoška to moc nezvládala (ale s tím se počítalo). Navíc jsme konečně s Kájou zkusily to slavné Four loko (které vám údajně stačí jedno, dvě). A musíme uznat, že to fakt maká :-D Fffilip vzal kytárku (kterou teda už bere všude povinně s sebou) a zpívalo se (jako u táboráčku). Samozřejmě jsme si dali i naši lifeguarďáckou hymnu, kterou musel slyšet celej Wellington, protože když začne zpívat skoro 30 lidí v jednu v noci... (nechtěla bych být náš soused). No a v 5 už jsme ulehaly do postele (hezky pěkně za 4 hodiny do práce) s pocitem, že se to sakra povedlo (na tuhle bandu super lidí budu ráda vzpomínat).
Žádné komentáře:
Okomentovat